12/ Jak jsme to nakonec upekli

Z rychlé prohlídky domu jsme se dozvěděli, že majitelky jsou dvě sestry, které bydlí nedaleko a dům zdědily po své tetě (italsky Zia), kterou pochopitelně ve vesnici všichni znali. Říkali jsme si, že pronajmout dům dvěma cizincům, navíc z východu, budou mít možná strach. Neměly.

Zbytek jsme dohodli po mailech a WhatsApp.

Věděli jsme ze schůzek s realitními agenturami, že v Itálii fungují v podstatě stejná pravidla povinnosti průkazu „dostát závazkům nájemce platit nájem“ jako ve Francii, což nás zprvu trochu vyděsilo. Ve Francii jsem totiž ani s příslibem „prosím vás, já zaplatím na rok dopředu!“ neuspěla. Bylo to naprosto bez šance, předchozí nájemní smlouvu (na pronájem ve Francii) jsem předložit nemohla ☹, pracovní smlouvu na dobu neurčitou (od francouzského zaměstnavatele ve Francii pochopitelně) jsem samozřejmě taky neměla, nemluvě o účtu u francouzské banky, který vám založí, máte-li nějakou adresu ve Francii a to jsem pochopitelně taky neměla (jak jinak, když k tomu potřebujete nájemní smlouvu, teda pokud tam nějakou nemovitost nevlastníte😊), zkrátka Hlava XXII.

Zde v Itálii nás ale od počátku všichni uklidňovali, že to nebude problém a raději tyto požadavky na začátku vůbec nevytahovali, zkrátka v Itálii pronajmout chtějí, i cizincům. My jsme si nakonec pronajali dům přímo od majitelek a povinnosti průkazů všeho možného tedy odpadly, prostě jsme jim byli sympatičtí, dle profilů na sociálních sítích k nalezení (ano ocenila jsem jejich přínos v takové situaci, když druhou stranu vidíte poprvé v životě…),  působili jsme dostatečně normálně 😊 a solventně a věřily nám. Anebo to riskly 😊. Možná je to i tím, Češi zde nemají vůbec špatný kredit (na rozdíl od Francie, kde stále ještě velmi často tápají, kde ČR vůbec leží a zda není součástí Ruska). V Itálii stačí říct, že jste z Prahy a všichni okamžitě roztají. Nepotkali jsme Itala, který by Prahu minimálně neznal z televize, filmů a vyprávění, mladí nepochybně i sociálních sítí, a nezačal pět, jak je nádherná. Velká většina Italů Prahu navštívila, včetně mládeže a nevěřila bych, že se náctiletí výrostci můžou tak rozvášnit nad ukazováním fotek z centra Prahy a vyprávěním jak to tam bylo molto bello! V tu ránu jste jejich 😊.

My se na rovinu zeptali, zda je možné pronajmout si dům na rok, že bychom to chtěli zkusit (a taky jsme tak maximálně na rok měli peníze) a ony tomu, zdálo se, rozuměly. Nakonec nám ale poslaly mailem standartní nájemní smlouvu takzvanou 3+2, což znamená, že je na 3 roky s prodloužením na další 2, když ji strany nevypoví. Vysvětlily nám, že je to znění nájemní smlouvy doporučené místní radnicí, a tak jej teda dodržují, ale pokud budeme chtít nájem ukončit dříve, není to problém.

Zpočátku jsem z toho byla dost roztřesená, panebože já vystudovaná právnička, která se šťourá v každém detailu jakékoliv smlouvy  v češtině. A teď mám na stole smlouvu v italštině!😇

 A tak nezbylo než ji po částech házet do google překladače. Je to rychlejší, ale překlad je často dost komický. Nakonec ale nebyla formulována žádnými speciálními výrazy a nic mne vlastně v ní nepřekvapilo. Zkrátka nájem bytu nebo domu v Itálii se nijak zásadně neliší od nájmu bytu nebo domu u nás, chráněn je především nájemce a pronajmout dům nebo byt je tak větší riziko pro pronajímatele než pro vás, protože vás jen tak nevystěhuje. Ale samozřejmě nájemné zaplatit musíte. Ale to je přece jasné…