13/ Jsme zpátky v Itálii a podepisujeme nájemní smlouvu

4. dubna jsme z Itálie odlétali s nadějí, že snad přece jen máme vysněný.. ne byt, ale přímo dům.

Po intenzívní e-mailové komunikaci, hlavně z naší strany, byli jsme strašně natěšení a nedočkaví😊,  jsme už 2. května ráno dosedali na letišti v Nice, které je dokonce blíže než letiště v Janově a kam v sezóně létají i české aerolinky. Odtud vede cesta vlakem po pobřeží na italské hranice, kde je třeba přesednout z francouzského vlaku na italský a tradá tam, kde jsem si to vybrali. Vlaky jezdí každou půhodinu. A to všechno jsme už dávno věděli a měli vyzkoušené.

Přiletěli jsme s obrovským kufrem plným nejen oblečení, ale také nářadí (no o tom až později😊) a když jsme vyšli z letištní haly a chystali se dostat na vlakové nádraží, dokonce jel přímý bus (ať žije Flixbus!) k nám do města Imperia, kde jsme měli rande s jednou ze sester, kterou jsme poznali před měsícem, když nám ukazovala dům.

Jako první nás vzala na úřad „Agenzia delle Entrate“, jak jsme později pochopili zřejmě nejdůležitější úřad v zemi nebo alespoň oplývající velkými pravomocemi a tam nám při předložení českých dokladů, přidělili italské rodné číslo. V Itálii tomu říkají codice fiscale, je tedy patrné, že má význam hlavně z hlediska finančního a daňového. Ano daně v Itálii vybírají velmi poctivě. Například všechny nájemní smlouvy tento úřad také musí zaregistrovat. Asi aby pronajímatelé nezapomínali platit daně… 😊.

Naše nové italské „rodné číslo“ se doplnilo do nájemní smlouvy a my ji s druhou majitelkou, už v našem domku s terasou s výhledem na moře, podepsali.

I druhá majitelka, sestra té, co jsme poznali jako první, je moc sympatická a taky krásná žena. Ukecaná a s dobrou náladou, což je asi pro Italy typické, obojí. Mimo jiné nám jen tak mezi řečí svěřila, že s manželem adoptovali 2 sirotky z východu. Už jsou docela velcí, cloumá s nima puberta a teď zrovna se s nimi musí dost učit. Ukázala nám v telefonu jejich fotky. „No ale vypadají jako Italové“ řekli jsme trošku udivení. „No jasně „Sono italianizzati“ (už jsou poitalštění) zasmála se. A nám se líbilo jak se to v italštině řekne, přišlo nám to roztomilé, že v italštině se tvoří slova jako v češtině, Italové taky umějí zdrobněliny jako bellissimo, carissimo, piccolino, a tím je nám italština podobná, v jiném jazyce to neznáme.

Taky jsme si řekli, že když neměla strach vzít si domů a napořád dva cizí, už docela velký kluky, kteří italsky určitě neuměli, dva čeští nájemníci, kteří taky moc italsky neumí, jí rozhodně nerozhodí. Prostě prima ženská, totiž obě dvě jsou moc fajn. A my jsme měli štěstí😊