K pronájmu domu jsme dostali k užívání i zahradu, která sice není přímo u domu, tam není na ni místo…

…domečky jsou od středověku nalepené jeden na druhý a vzájemně prorůstají (ale o tom až někdy příště), ale je asi 3 minuty pěšky stranou od historického borga (vesnice) a je z ní taky výhled na moře, jak jinak 😊. Prostě paráda!

Zahrada sice byla zanedbaná a zarostlá, nebylo divu, naposledy zde hospodařila „zia“ (teta), která byla na všechno sama a byla už hodně stará paní, ale my jsme samozřejmě byli nadšení.

Mít v Itálii dům a k tomu ještě zahradu, kde si můžeme vypěstovat vlastní rajčata, to zní jako sen 😊.

Strašně jsme se na to těšili a chtěli přijet připravení. V kufru krom oblečků a základní kosmetiky jsme proto měli i zahradní pracovní rukavice a nářadí, například motyčku a srp 😊, abychom mohli hned druhý den nastoupit a posekat, odplevelit a připravit k výsadbě.  

Bála jsem se, zda vůbec seženu v obchodě srp. U nás ani jinde už asi takhle nikdo trávu ani bodláčí neseká, v Itálii nejspíš teprve ne, chtěla jsem si ho teda koupit už v ČR. To se mi podařilo a v duchu jsem se smála, že tentokrát nepovezu k moři velkou garderobu a opalovací krémy tak jako doposud, ale zahradní náčiní! 😊  to jsou novinky!

Samozřejmě jsme měli obavu, aby obsah našeho zavazadla, mířící s námi na Azurové pobřeží, (letěli jsme do Nice), nezůstal nepochopen a aby nám kufr s takovýma krámama, vůbec odbavili,  ale prošlo to a my dorazili připraveni, jak jsme plánovali. Neměli jsme sice nic na spaní, myslím žádnou deku nebo spacák, to už bychom asi do kufru nenacpali, zato jsme měli srp, motyku, zahradní nůžky a rukavice 😊.   Ale přikrývky i prostěradla, úplně nové, se naštěstí se pro nás v domě našly. 

Přesto byla první noc v domě dost krušná, dům byl celou zimu zavřený, je z kamene a uvnitř byla surová, vlhká zima. Moc jsem toho nenaspala a přemýšlela, co jsme si to zase vymysleli za pitomost.

Druhý den ráno, když jsme vyšli ven, do sluncem zalitého dne, obavy zmizely, dali jsme si kafe a snídani a hned na to si to namířili na zahradu.

Hlína na zahradě byla strašně suchá a tvrdá, zdálo se nám divné, že by v ní něco chtělo růst, tedy pokud se nám podaří aspoň kus okopat a něco tam zasadit. Pochopily jsme, že na přípravné práce k sázení tady bylo trochu pozdě, bylo 3. května a tady se musí začít dřív. No ale přece to nevzdáme! Dalo to práci a strávili jsme tím několik dní, ale kus vyprahlé půdy jsme zryli

a zasadili naše první rajčata 🍅, lilek🍆, papriky a meloun🍉.

Sazenice jsme nakoupili v zahradnictví na pobřeží, to jsme si našli na googlu. Všechny obchody jsou samozřejmě dole na pobřeží a v okolí a po každém nákupu čehokoliv nás tudíž čekala cesta pěšky k nám nahoru, tedy převýšení 150 metrů. To nezní tak strašně, ale cesta je krátká, za to však hodně strmá.  Kupříkladu jednou jsme se snažili ji vystoupat s palubními kufříky a …nepodařilo se nám to.

S papírovými taškami plnými sazenic to šlo, ale dovedete si představit, jak z nás lilo. Když jsme v zahradnictví u kasy skládali sazenice do papírových tašek, které jsme si za tím účelem přinesli, prodavači naši „připravenost“ ocenili slovy „bravi! organizzati!“😊.  Kdyby věděli, že nejedeme autem jako všichni, ale že s nima polezeme do toho šílenýho kopce, určitě by to spíš ohodnotili slovy – „siete matti!“ (jste šílení!), stejně jako nás s úsměvem tituluje i naše místní barmanka, vždycky když se vracíme pěšky z pobřeží, a míjíme náš bar, pěkně prokrvení rudí a zpocení😊.