A proč jsem se začala učit italsky?  No zase za to nejdřív mohla francouzština a taky… nebudu předbíhat, dozvíte se kousek dál… 😊

Když jsem „pokořila“ francouzštinu (že mi to ale dalo práce..), rozhodla jsem se, že budu pokračovat italštinou. Hlásila jsem se tentokrát rovnou do Italského institutu v Praze, s tím, že  mám už málo času, abych to vůbec použila a musím to vzít rozhodně rychleji než francouzštinu, se kterou jsem se plácala 5 let, než jsem byla schopná bez omdlení zareagovat na jednoduchou francouzskou otázku. Ale to plácání nebylo až tak nepříjemné, mě se učit francouzštinu bavilo a nejvíc mě samozřejmě bavily jazykové kurzy ve Francii.  

Když jsem se hlásila na italštinu, vzpomínala jsem na své začátky s francouzštinou. 

Jak úžasně nonšalantní a ušlechtilý jazyk mi připadala! Každé slovo znělo tak libozvučně, že kdo tím jazykem mluvil mi rázem připadal neodolatelný. Vzpomněla jsem si na rozhovor, který se odehrál mnoho let před tím, než jsem s francouzštinou začala a který (i když to nebylo to jediné) mne k italštině dovedl. Jednou jsem se v tramvaji setkala s mladým párem, z nějž slečna mi na první pohled nepřišla vůbec ničím zajímavá a vlastně ani hezká, ovšem jen do okamžiku než promluvila francouzsky. Byla jsem z toho úplně omráčená, rázem se pro mne změnila v krasavici. Taky jsem chtěla mluvit francouzsky 😊.  

O tom pozoruhodném tramvajovém setkání jsem se zmínila před jednou mladší kamarádkou, která ve Francii studovala. Přidala k tomu další pozoruhodnou informaci o tom, že ve Francii navíc není tak přebujelý kult mládí a když je žena inteligentní a nechybí jí šarm, dokážou ji obdivovat až do pozdního věku. Jako příklad uvedla svoji sedmdesáti letou profesorku, o které všichni její studenti říkají jak je krásná. 

Fajn, takže už vím, že chci žít ve Francii, tam mi konečně přestanou připomínat věk a já si budu moc užívat života a nemyslet na to, že už jsem stará a budu ještě víc… To mi bylo asi třicet…😊a už je to dávno. 

Doba se mění a obávám se, že kult mládí dávno dorazil i do Francie, i když pořád je na ulicích vidět spoustu žen, kterým dávno není třicet a jsou fakt chic a taky nosí kratší sukně a vůbec módu, která jakoby ženám nad 35 u nás už byla naprosto zapovězená. Takže přiznávám dobrovolně, že kromě toho, že se mi Francie strašně líbila (a líbí se mi pořád) taky jsem chtěla do Francie, abych mohla nosit kratší sukně dýl než do pětatřiceti, kdy jsem z francouzštinou začala 😊.