Do italštiny jsem se vrhla mnohem sebevědoměji než v případě francouzštiny, samozřejmě za použití buongiorno, pizza, pasta, gellato, bambini, celosvětově známé slovní zásoby v italštině, kterou má asi úplně každý 😊.
Italové to nepochybně ví a tak taky první hodiny italštiny přesně touto slovní zásobou začínají. Je to prima, protože si nepřipadáte úplně nemožní a máte pocit, „že to půjde“. Ve francouzštině zná bonjour a au revoir taky každý, zato při pokusu o správné vyslovení, zvláště toho druhého, máte naopak pocit, „že to nepůjde“… 😊.
Na italštině se tedy začíná tématy jako caffè – tím jsme strávili celou dvouhodinovku, z čehož plyne jak moc je kafe pro Italy důležité, především to, abychom rozeznali espresso, ristretto, macchiatto, cappuccino, americano, to je totiž naprosto zásadní 😊. Dále pak následovalo všechno ostatní cibo (jídlo), snídaně, oběd, večeře a konverzace s tím související, v restauraci, baru, na večeři u přátel, další nepostradatelná součást italské kultury, Italové ze všeho nejradši rádi jí 😊.

Všichni jsme se dobře bavili a vzájemně si objednávali to, co jsme uměli říct, chválili jídla, platili, děkovali a slibovali, že příště platíme my. Ano i takovouto frázi jsme měli hned první hodinu, snad aby nám naši italští učitelé dali jasně najevo, že pozvat někoho na caffè či aperitivo je sice v Itálii samozřejmostí, pozvání se ale sluší opětovat.
Vzpomínám si na první hodiny francouzštiny ve Francouzském institutu, kam jsem sice nepřišla jako úplná začátečnice, ale téměř začátečnice (a to bohužel i po několika předchozích letech studií ☹), kde jsme všichni bez hlesnutí napjatě zírali na francouzského učitele z Bretaně, který se mi navíc líbil a který si užíval moji nejistotu při odpovědi na otázku, zda jsem už někdy Francii navštívila – oui a kde jsem byla – Provence, Paris et La Plagne, přičemž jsem se třásla nervozitou, abych v těch čtyřech slovech neudělala moc chyb 😊.
Na prvních hodinách italštiny na rozdíl od francouzštiny jsem přitom nebyla vůbec nervózní.
Italština pro nás byla, myslím pro všechny, od začátku především zábava. Všechna slova co jsme znali jsme taky bez obav o správnou výslovnost použili. Jestli jsem záviděla všem, co se francouzštinou bez obav dokáží dorozumívat a strachovala se, že mně se to nikdy nepodaří, z italštiny jsem strach vůbec neměla. Na rozdíl od francouzštiny, kde jsem raději všechno špitala neb jsem si ani po letech studí nebyla jista správným tvarem slova a už vůbec ne výslovností, italština všechny přirozeně nabádala k tomu říkat prosseco a spaghetti carbonara pěkně nahlas a zároveň se u toho smát a radovat, jak je to zábavné a jak to funguje. Sice jsme prakticky ještě nic neuměli, ale vůbec jsme se toho nebáli, všichni se pořád smáli, na hodinách panovala výborná atmosféra, prostě taková taškařice.
Přemýšlela jsem proč a asi to bude italštinou😊 je hravá a veselá a nic neschovává.
Myslím tím, že co se napíše, se taky vysloví a s pěkně ráznou intonací, ne jako ve francouzštině, kde se půlka slova spolkne, začátečník ovšem netuší od jakého písmene v tom kterém slově toto pravidlo platí 😊. Francouzi by mi jistě s vážnou tváří vysvětlovali, že to tak není a já bych je nechala, Francouzi už mne dnes nerozhodí a Italové by se smáli. To že něco nevyslovíte úplně správně nebo popletete ženský a mužský rod jim ale vůbec nevadí, ocení jakoukoli byť i nemotornou snahu o italštinu a jsou prostě rádi, že se snažíte mluvit jejich jazykem.
Takže další bod pro Italy a Itálii 😊 a máme to už 3:0 !
A propos vyhlašuji souboj mezi Francií a Itálií, zde v Ligurii u společných hranic jsou si obě země i lidé na první pohled hodně podobné, barvou moře 😊, flórou a faunou (no zdá se mi, že ještěrky jsou ve Francii hubenější – 😊ty 2 u nás na terase jsou pěkně vypasené 😊) samozřejmě architekturou, kterou v Nice nazývají italským stylem (a Francouzi můžou vyletět z kůže když to slyší), tmavými hustými vlasy, opálenou pletí i kuchyní a prolínajícím se jazykem a přes to všechno a společnou historii jsou ale zvyky Italů a Francouzů, mentalita, kultura a život vůbec podle mě odlišné.