Bylo to v půlce října a v Taormině bylo stále léto. Za celou dobu jsem tam neoblékla nic jiného než lehounké plážové šaty na ramínka a na večer jsem přes ně přehodila takový háčkovaný děravý svetřík ve stylu chytrá horákyně. Zkrátka paráda, u nás je tou dobou skoro vždycky už na kozačky a flaušák.
Jen dny už byly kratší a mne mrzelo, že na Isola Bella, kam jsem se chodila odpoledne po škole na pláž koupat, už po páté hodině nebylo slunce, protože zapadlo za horu, na které leží Taormina. Vždycky mě pak čekala cesta zpátky nahoru do města, kabinková lanovka, která z Taorminy k moři dolů vede nejezdila. Nevadilo mi to, počasí bylo víc než příjemné, dalo se to krásně vyšlapat, ale v horku bych to chodit nechtěla. To ale asi lanovka pro turisty jezdí.
Každý den bylo slunce, já jsem začínala den snídaní na balkonu z božským výhledem – vpravo kostel, pode mnou úžasná zahrada s palmami a v dáli moře😊! Chodila jsem do školy na italštinu a jezdila s kamarádkami na školní výlety nebo se šla na pláž koupat. Náramně se mi tam líbilo a navíc jsem objevila caponatu! 😊
Myslím, že to bylo hned následující den po příjezdu, když jsem se vracela hladová ze školy a šla jsem si do malého krámku s nápisem supermercato koupit něco k jídlu. Zkusila jsem hotovou caponatu, což je typický sicilský předkrm z lilku, cukety a rajčat s olivami a kapary. Božské! 😋Caponatu jsem si od toho dne kupovala neustále, nikoliv jako předkrm, ale hlavní jídlo. Myslím, že i zarytí odpůrci zeleninových jídel, kterým je i můj milý, který všechno zeleninové považuje za „jalové“, v případě caponaty změní názor. Doteď když jí vidím na jídelním lístku nic jiného nemá šanci 😊.
Tak jsem si v Taormině krásně žila a neustále prodlužovala pobyt, protože se mi vůbec nechtělo domů. Notebook jsem měla s sebou, ráno a po večerech jsem pracovala, nic mi nescházelo a můj pokoj byl stále volný, idylka😊.
Až najednou začalo pršet🙃. Ovšem když na Sicílii prší, znamená to, že neprší, ale leje a dlouho.
Když nepřetržitě lilo druhý den a vypadalo to, že hned tak nepřestane, šla jsem normálně ráno do školy. Naštěstí jsem s sebou měla jedny džíny a nepromokavou bundu. Ani v jednom se ale nedalo vydržet, protože bylo pořád hrozný teplo. Ulicema se valila voda, auta nemohla jezdit, ale nikdo se nijak moc nedivil, je to tam asi normální. Kontrolovala jsem několikrát denně předpověď a vypadalo to, že má bez přestání pršet i nadále. A pršelo i den třetí a předpověď byla pořád stejná – hustý déšť. Vzhledem k tomu, že kurz už mi brzy končil, nastal tedy čas plánovat odjezd domů🥲.
Přímé lety už nebyly, koupila jsem si teda letenku z Katánie do Říma a z Říma do Prahy. Říkala jsem si, že by bylo fajn, kdyby přestalo na chvíli pršet aspoň v den odjezdu, že bych nemusela mít promočený celý kufr a taky sebe. Jenže samozřejmě nepřestalo, lilo se stejnou intenzitou stále stejně a já musela s kufrem vyrazit na autobus na letiště. Bylo to poměrně jednoduché, autobus odjížděl z Taorminy a poslední zastávka byla přímo na letišti v Katánii. Cesta měla trvat, stejně tak jako když jsem přijížděla, hodinu a já vyrážela 4 hodiny před odletem. Zdálo se, že to musí v pohodě vyjít. Nastoupili jsme do autobusu, řidič se rozjel a lilo čím dál víc. Když se autobus dostal na dálnici, měla jsem pocit, že jedeme řekou. Rozrážely jsme přívaly deště, voda z pneumatik stříkala tak vysoko a tak hustě, že z oken nebylo vůbec nic vidět. Všechny auta zastavovala v odstavném pruhu, počasí bylo tak děsný, že normální řidiči usoudili, že v tomhle se jet nedá, jen řidiči našeho busu to zřejmě nepřišlo tak hrozný a dál se řítil v nejrychlejším pruhu a ani náznakem nezpomalil. Samozřejmě jsem měla strach a říkala si, že je možná šílený a uklidňovala jsem se, že je to přece profesionální řidič, má na korbě spoustu nebohých cestujících a snad ví co dělá, nejede tu poprvé a taky že jsme na rozdíl od aut mnohem těžší, takže v těch hektolitrech vody SNAD tolik neplaveme…
A v tom něco ruplo a my jsme dojeli ☹. Pullman e rotto (autobus je rozbitý), nahlásil řidič jednou větou dozadu nám poslušným cestujícím.
Na jednu stranu jsem si oddychla, že ta hrůzná jízda proudama vody skončila jen rozbitím autobusu, pořád to bylo lepší než kdyby jsme se třeba převrátili nebo sjeli ze silnice…, ale na druhou stranu jsem se potřebovala dostat včas na letiště. Uplynula půl hodina a nic se nedělo. Cestující byli samozřejmě povětšinou cizinci, co taky jeli na letiště, ale dál poslušně seděli a nezmohli se vůbec na nic, což jsem úplně nechápala.
Vyrazila jsem za řidičem a lámanou italštinou jsem se zeptala co bude dál. Prý pošlou náhradní autobus. OK, tak snad ano. Když se další půlhodinu nic nedělo šla jsem se zeptat, zda je řidič alespoň telefonicky informován, zda je pomoc nablízku. Odvětil totéž, že pošlou náhradní autobus a že jen dělá svoji práci. Zřejmě to UŽ ode mne bral jako útok.
No začalo mi být jasný, že asi žádnej náhradní autobus nikdy nepřijede, protože ho neseženou, ani žádného řidiče a navíc v tomhle počasí se na to prostě vykašlou, mají perfektní alibi, je to nepřízeň počasí, kolaps dopravy, něco jako vyšší moc a my všichni co tam sedíme jsme v pytli☹.
To se mi nechtělo nechat jen tak a pochopila jsem, že nikdo z cestujících zřejmě neumí italsky a řekla bych, že řidič zase anglicky, šla jsem se ho zeptat, zda nemá telefon na nějakou taxi službu z Katánie či Taorminy.
„A nemáte prosím aspoň telefon na nějakou taxislužbu?“ „Nemám. Dělám jen svou práci.“ No tak fajn, vždyť já už nic neříkám. Pochopila jsem, že je to marný☹.
Obrátila jsem se ještě do davu a ptala se, zda nemá telefon na taxi někdo z cestujících, všimla jsem si, že ta byli ještě minimálně dva mladí Italové, kteří hned po nehodě hořekovali, že přijdou pozdě do práce. Nemá. Nikdo nemá telefon na žádné taxi, ani nikdo z místních, zřejmě tu taxi vůbec nejsou… ☹.
Zmocňovalo se mne zoufalství. Jak můžou být všichni tak klidní a pasívní, stojíme na kraji dálnice 20 km od letiště a nejsme schopni sehnat taxi, které nás tam doveze na letiště? Nakonec se z davu vynořil kdosi s nějakým telefonem a začal se anglicky ptát, kdo všechno by jel – bylo nás minimálně osm, a že objednává odvoz. Sakra proč to neřekl dřív!!! Asi za další půlhodinu přijela bílá dodávka, my jsme nasedli, předem zaplatili každý asi 10 euro a vyrazili. Bylo to fakt kousek, projížděli jsme Katánií úzkými uličkami, kde nebyl provoz, bylo vidět, že se tam řidič vyzná a vybírá cestu a fakt se snaží, abychom tam byli co nejdřív.
Vylítla jsem z taxíku, popadla kufr a vběhla do letištní haly. Vypadalo to nadějně, bylo přesně 30 minut před plánovaným odletem, který se i přes nepřízeň počasí tvářil, že poletí včas. Přepážka ovšem už byla zavřená☹.
No tak cesty „na“ a „ze“ Sicílie mi teda moc nejdou, pomyslela jsem si ☹.
Marzamemi-mare
Marzamemi
Vyhled-z-Castelmolo
