Můj Janovský program byl zhruba následující – rána jsem trávila kontrolou a odepisováním na pracovní e-maily a telefonáty, jindy jsem se k tomu vůbec neměla šanci dostat😊. Pak jsem honem běžela na autobus do školy a večery jsme v našem kosmopolitním bytě trávili společně s dalšími studenty u mortadely, prosciutta, italských sýrů a italského vína a samozřejmě konverzací, čili pokračováním vylepšování italštiny 😊. Všechno jak má být😊.
Program byl nabitý, jediný volný čas byla odpoledne a to jsem chtěla být venku a užít si trochu slunce. Dny jsou na podzim bohužel už krátké a tak vůbec nepřipadalo v úvahu plýtvat časem. Škola končila po poledni a já se hned první den vydala rovnou někam si dát něco k snědku, pochopitelně jsem chtěla do zahradní restaurace, prostě někam ven. Jenže najít bistro nebo restauraci se zahrádkou na slunci, poblíž školy bylo téměř nemožné.
Všude clonily vysoké domy a venkovní sezení nebyla k nalezení☹. Tak tady se asi moc neohřeju, natož opálím, říkala jsem si zapínající si ve stínu koženou bundu☹.
Když měl přijít nejteplejší slunečný den, řekla jsem si, že to tak nenechám, jsem sakra přece u moře, i když v Janově jsem ho neviděla 😊, nabalila jsem do tašky do školy i plavky a plážovou osušku a taky letní šaty, kdyby náhodou…
Dostat se v Janově na pláž a vůbec kamkoliv bylo ale pro mě trochu komplikované, protože město je veliké a já se v něm nevyznala☹. Ano jezdí tam autobusy, je tam i metro, ale odjížděla jsem narychlo, nic nenaplánovala, nepřečetla žádné tipy na městské ani plážové výlety, nebrouzdala před tím po google maps a už vůbec jsem neměla sílu ani čas hledat po večerech, kam se druhý den odpoledne vypravit. Musela jsem se věnovat sýrům, vínu a vitě sociale (společenskému životu😊).
Co jsem ale věděla bylo, kde mám v Janově nejbližší vlakové nádraží. Po skončení školních hodin jsem se v ten slunný a teplý den teda rovnou vydala s plážovou taškou na nádraží. Když jsem se před tím zběžně podívala na mapu a projela v rychlosti trasu vlaku, která lemuje italské pobřeží, upoutalo mě město s názvem Sestri Levante.
Ne už jsem o něm slyšela, ano od toho amerického páru, který jsem potkala v den příjezdu na nádraží. Nevěděli jak koupit lístek na vlak v nádražním automatu a já, která to měla natrénováno z Francie, jsem jim pomohla. Měli jsme stejnou část cesty a tak jsme pěkně popovídali. Jeli z Nice do Sestri Levante. Věděla jsem, že je to tam hezké a asi i slavné, když tam míří i Američané😊.
Na mém nejbližším nádraží Genova Brignole, sice skoro rozhodnutá namířit si to do Sestri Levante, jsem ale pro jistotu přistoupila k muži v nádražní uniformě, který měl zřejmě na starosti přispívat k hladkému průběhu koupě jízdenek v automatu, ze kterých jsou cizinci jurodiví (i když dnes v době automatických pokladen a automatického úplně všeho možná méně) a případně poskytovat i jiné informace týkající se vlakové dopravy😊.
Výborně, to přesně potřebuju, informaci 😊. Probíhalo to asi následovně: spatřím muže v uniformě, který tam evidentně patří, myslím k nádraží. Rychle k němu spěchám (není čas na promýšlení😊) a vyhrknu:
„Buongiorno, já jsem tu v Janově na kurzu italštiny a proto nemluvím ještě úplně dobře.“ „No, parla molto bene!“ controval ihned. A já se zarděla, poděkovala a spustila na něj, že bych kromě studia italštiny taky chtěla na pláž, protože jsem z Prahy (to zabírá😊, Prahu Italové milují), jo je krásná, ale moře tam nemáme a já mám strašně málo času, jenom volné odpoledne a kam mám teda jet na pláž, abych tam byla rychle? Než zapadne slunce se rozumí „tramonto, non c´e sole dopo“ (pak už není slunce☹). A aby tam bylo hezké koupání a opalování a taky nějaké restaurace, kde bych si mohla něco dát, ještě jsem dneska nejedla. Kam mám teda prosím podle Vás jet?
Camogli-plaz
Camogli-pristav
Camogli-dalsi-lode
„Camogli“ odpověděl briskně.
Camogli? „Aha, to neznám a co Sestri Levante?“
„Sestri Levante jsou taky krásné, ale je to daleko, já bych jel do Camogli, tam je všechno, co jste hledáte, je to tam molto bello a jste tam vlakem za 25 minut. A 10 minut vám jede!“.
„Camogli, Ok, grazie mille!“ a pelášila jsem k automatu na jízdenky, protože u kasy je vždycky fronta, ale já naštěstí umím koupit lístek i v automatu!
Vyťukala jsem rychle Camogli, proklikala se celou následnou řadou dalších otázek, jako kolik nás jede, kolik dětí, jestli chci taky zpáteční, účtenku? jak zaplatím? a souhlasím s tím vším? „Certo! Avanti!“
Vystoupila jsem v Camogli, kde nádraží je pár kroků od pobřeží a pláže, žádná ztráta času, paráda😊. A navíc je to tam fakt moc krásné. Oblázková zaoblená pláž lemovaná barevnými domky typicky italské architektury zakončena bazilikou Santa Maria Asunta, jejíž zdi omývá moře! A za ní městečko pokračuje nádherným malým přístavem, ve kterém byly vidět tak překrásné západy slunce, že jsem si po uplynutí školy svůj pobyt v Itálii prodloužila a koupila si v Camogli ještě další 4 noci.
Camogli mě zkrátka uchvátilo a musela jsem se o něm zmínit i ve škole, včetně toho, jak jsem na něj přišla😊.
Od následujícího dne jezdili do Camogli na odpoledne všichni studenti. Takže jsme se třeba vypravili s Mexičankou rovnou ze školy, potkali se tam pak s studenty a dřevař Hubert dorazil později na kole. Myslím, že byli všichni stejně nadšení jako já. Konečně byli kromě města i u moře😊 a ještě jsme zvládli i koupání a prosecco😊.
Od té doby, když vidím na Instagramu fotky z tohoto krásného místa, které bezpečně rozpoznám, reaguju kromě lajku i srdcem s dovětkem Camogli forever😊. Samozřejmě mám v plánu se tam někdy (brzy) zase podívat a vzít s sebou i svého milého.