První vesnice na úpatí kopců tedy nad mořem, se zde zrodila už kolem 5. století před naším letopočtem a obyvatelé se věnovali zemědělství a pastevectví. Ale to jen proto, že ještě neexistoval turismus 😊.
První kostelík, nyní s názvem Saint’Ampelio vyrostl na místě, kde v jeskyni mezi skalami přebýval připlavší náboženský poustevník pocházející z Egypta. Následně zde bylo postaveno klášterní převorství, které spadalo pod francouzské opatství Lerins (Ile de Lerins to je ten ostrov naproti francouzskému Cannes😊, patřící stále opatství, ale přístupné pro turisty výletní lodí).
Jméno Bordighera pochází zřejmě z francouzštiny a znamená umělá laguna, kterou používali rybáři, kteří zde zřejmě na kopci nad kostelíkem Saint’Ampelio žili.
V novodobějších dějinách si Bordigheru přehazovali francouzská a italská opatství a následně se některé z 15ti místních rodin, které městečko obývali již ve 13. století n.l. v 15. století rozhodlo založit zde moderní město, což tehdy znamenalo opevněnou vesnici vysoko nad kopcem s výhledem na moře.
Stejně jako ostatní ligurijská města a vesnice patřila Bordighera pod vliv Janovského království následně ji nevynechal ani Napoleon, na jehož rozkaz byla do Bordighery přivedena „La Grande Corniche“, cesta ve výšce 400 m nad mořem, spojující Nice s Itálií, která usnadnila spojení a rozvoj nových čtvrtí poblíž moře (a která nám usnadňuje příjezd do Nice dodnes 😊) a vznikala Bordighera, jak ji známe dnes. Po pádu Napoleona pak připadla Bordighera Království Sardinskému.
A později už jen stačilo, aby se o Bordigheře zmínil Giovanni Ruffinni ve svém románu Doktor Antonio, který vyšel v roce 1855 v Edinburghu a vzbudil o město zájem Angličanů. V roce 1860 tu otevírali první Hotel d’Angleterre (nyní Villa Eugenia- na fotce) a v roce 1872 bylo slavnostně otevřeno místní nádraží, které spojilo Paříž a Bordigheru za pouhých čtyřiadvacet hodin.
Tak a smetánka mohla začít jezdit ve velkém😊. My bychom sem z Prahy za 24 hodin nedojeli vlakem ani dneska…😃
A když už existovalo tak rychlé a pohodlné spojení, z Paříže se sem vypravil v roce 1884 i sám Claude Monet.
Bordighera mu učarovala a taky mu dala zabrat. Dle článku autorky: Ilaria Baratta, z 03/03/2019 publikované na Finestre sull arte Monet zpočátku trpěl obavami, že se mu nepodaří vůbec tu krásu kolem, motivy ani atmosféru přenést na plátno. Ve svých dopise své ženě do Paříže psal: „Hodně se namáhám, protože stále nemohu pochopit tón této země; někdy se děsím barev, které musím použít, bojím se, že budou hrozné, a přitom jsem stále ještě hodně dole; světlo je příšerné.„
Místní krajinou, bohatou škálou zeleně bujné vegetace, jasnými barvami citrusových plodů, odstíny modré, které oku nabízelo moře a obloha a které se velmi často měnily ze dne na den, a především světlem byl naprosto fascinován.
Nakonec si musel pořídit nové barvy z Turína a jeho obrazy z Bordighery se samozřejmě povedly 😊. Po jejich dokončení ale vyjádřil před svým obchodníkem umění obavy, že „nepřátele modré a růžové trochu rozpláče kvůli té nádheře, tomu fantastickému světlu a ti, kteří tuto krajinu nikdy neviděli nebo ji viděli špatně, budou jistě křičet nad tou nepravděpodobností „😊. Monet do té doby totiž nikdy nepoužil na své paletě modrou s tendencí k fialové pro oblohu a atmosféru, růžovou nebo meruňkovou pro květiny, smaragdově zelenou pro mořskou vodu a tyto nové barvy a atmosféra ho zpočátku přiváděla k zoufalství ze strachu, že to vše nedokáže ztvárnit na plátně.
A Bordigheru nevynechal ani jistý Stéphen Liégeard, který dal jméno Francouzské riviéře, když ji začal nazývat „Cote d’Azur“ (Azurové pobřeží), a ve své slavné knize La Côte d’Azur, vydané roku 1887, věnoval Bordigheře hned několik stránek a přezdíval jí „Královna palem“.