Digitální nomádi aneb cesta do Bordighery

Byť máme v Itálii pronajatý dům se vším komfortem a digitální nomádi teda úplně nejsme, někdy se jim trochu podobáme 😊. Třeba když je v našem útulném italském kamenném domě takový horko a vzduch tak těžký, že se nepohne se ani záclonka a k tomu nám „přitápí“ počítač… 

…až je jasné, že už se to nedá vydržet, nabízejí se tyto možnosti: utéct s notebookem do klimatizované kavárny (těch tu ale po okolí moc není, protože tady se kafe a drink po celý rok pijí hlavně venku) nebo do klimatizované restaurace – tam ale otvírají v poledne a do  tří bývá šrumec, že by se dalo sotva na cokoliv soustředit, do obchoďáku – myslím tím obchodního centra, ale ty tu v okolí taky nemáme (a jsme rádi – jsme přece na venkově) a nakupovat chodíme na trhy anebo do supermarketu (těch tu máme dost, ale tam si pochopitelně nesednete).

Pak už zbývá jenom pláž, protože u moře „c’è aria“ nebo „corrente“ (čímž Italové vyjadřují, že se tam dá dýchat, resp., proudí vzduch) a ve stínu je tam v nejteplejší dny rozhodně líp než uvnitř domu, který je sice kamenný, ale náporu italských veder do nekonečna neodolá a teplo pak nadále ve svých útrobách udržuje😊 .

Vyrážíme proto do Bordighery, na naši oblíbenou pláž, resp. Bagni Kursaal, my bychom asi řekli lázně, kde mají nejen lehátka a slunečníky, ale i super bar, který je s výhledem na úžasné azurové moře tak krásný, že se často ocitá na mých facebookových i instagramových postech a samozřejmě restauraci, ale taky má lázeňská budova sympatický výklenek, pod kterým se dá pohodlně usadit a kde je „corrente“ i „l’ombra“ stín. Honosná budova lázní Kursaal je přitom strategicky přímo u vlakové zastávky.  Ano i když máme auto, jezdíme sem vlakem, protože nás to baví, vlakem se přece jezdí na výlety a taky nemusíme hledat místo k zaparkování ani za něj platit😊.

No ale protože vlak samozřejmě nejezdí každých 5 minut jako v Praze metro a musíme se na nějaký trefit, je den s výletem do Bordighery trochu hektický😇.

V pracovní dny po úvodních ranních telefonátech, po ránu to zvedají na úřadech i v kancelářích než postupně začnou řešit kam půjdou na oběd a co si dají a nikam se nedovoláte, odpovídání na e-maily a řešení co vše je ten den třeba pracovně řešit,  posbíráváme všechny potřebné plážové propriety, elektronická hejblata a samonabíječky, telefon na volání, telefon na data (italský, protože je to tu mnohem levnější!), opalovací krémy, plážové osušky,  plavky na sebe a lahev vody k tomu a vyrážíme na cestu.

K vlaku jezdíme autem, přiznáváme. Ale i tak je to adrenalin. Cesta podél moře je krásná, jen kdyby se na ní nepletly všechna ta auta, cyklisté (které nechápeme, protože o 3 metry níže vede podél pobřeží cyklostezka) a motorky, které zásadně nečekají a předjíždějí zprava i zleva. Provoz sice bývá mezi 10-11 hod. menší, ale i tak netrpělivě vyhlížíme křižovatku mířící k nádražní budově. Tam mě můj milý vysadí a zatímco parkuje, běžím honem koupit jízdenku na vlak.

Budova nádraží, kam jezdíme je sice obrovská, ovšem není v ní žádná normální pokladna s obsluhou, pouze tři automatické (pro ty, co nekupují on-line), automat na kafe a vodu a dvě elektronické tabule – jedna „arrivi“ příjezdy a druhá „partenze“ odjezdy. Nic neobvyklého. Jen kdyby každý z přístrojů neohlašoval jinou dobu zpoždění vlaku. Určitý přehled máme již po cestě, kdy kontrolujeme čas odjezdů v aplikaci Trenitalia – kde tvrdí, že je to „in tempo reale“ a hlásí 5 minut „ritardo“, jinou dobu zpoždění hlásí na elektronické tabuli v nádražní budově a na jinou nás upozorňuje automat při nákupu jízdenky. Takové typicky italské 😊.

My už jsme si zvykli, v Itálii je prostě všude trochu zmatek😃a víme, že vlak nakonec  přijede až přijede a taky, že to nemají tady na té dráze jednoduché, protože směrem od Janova, odkud vlaky přijíždějí, je v tunelech jednokolejka, vlak staví v prázdninových destinacích (i mimo prázdniny) podél moře na každém rohu a tudíž to není jednoduché to s protijedoucími vlaky sesynchronizovat. Navíc se nám malé zpoždění prakticky skoro vždycky hodí a tak nějak s ním počítáme, když běžíme s plážovými taškami od domu k autu😊a od auta do nádražní budovy a leckdy i na refíž.

Zápasím s automatem, ne vždycky všechny fungují, jsem skoro na konci a najednou mi to nevezme platební kartu a celý proces musím vyťukat znova!

Těšíme se, že pojedeme dřívějším vlakem (protože má zpoždění, jupí počkal na nás😊), jenže jízdenku kupujeme pouhé 2 minuty před tím, než měl jet podle „orari“ (promiňte, tak říkají Italové jízdnímu řádu – prostě a jednoduše hodiny), automat nám ji nechce prodat a stále dokola nás na upozorňuje, že už jede za 2 minuty (jakože to nestihneme), i když zároveň na displeji běží informace, že je vlak má zpoždění! 😊No a co teď s tím?

V Itálii totiž platí, že kupujete jízdenku na konkrétní spoj, a to i na tyhle regionální vlaky, které staví v každém městečku a běžně s nimi lidé popojíždí pár kilometrů. Třeba ve Francii platí u regionálních vlaků jízdenka celý den a je jedno, kterým vlakem pojedete. Pokud se ovšem do něj na Cote d´Azur vejdete .. 😊 Ráno když jedou lidi do práce a výletníci do Monaka anebo naopak když se večer vracejí, vypadá to na nástupištích asi jako v Tokyu. Lidé zmateně pobíhají od vchodu ke vchodu a pak zjistí, že jediná možná cesta je zatlačit (profesionální tlačiči tam zatím nebyli angažováni😃) … anebo počkat na další.. To v Itálii nával, aspoň u nás, nebývá, nepamatuju si, že bychom si nesedli.

Tak honem, co uděláme, tak koupíme lístek na ten další a řekneme kdyžtak průvodčímu, že jsme se spletli? Přece nám nedá pokutu, zaplatili jsme, zaplatili, risknem to. Jak by to dopadlo jsme se zatím nedozvěděli, protože na tak krátké trase zatím jízdenky nikdo nikdy vidět nechtěl 😊. Ale my je vždycky máme, vážně! 😀

Chceme, aby to tu fungovalo, aby vlaky jezdily, aby líp platili strojvedoucí a průvodčí, aby nemuseli stávkovat – to se naučili od Francouzů a vyhrožují tím poměrně často, zásadně v pondělí a už i mně se stalo, že jsem na letiště místo vlaku musela jet autobusy a to byl taky zážitek, ale o tom až jindy.

Přijíždí vlak, jsem tu se svým milým a to je dobře, protože když jedu sama, musím se rychle k někomu přiblížit, nejlépe silnému muži, aby který otevře dveře vlaku, protože si nejsem jistá, že by se mi to samotné podařilo. Je třeba hrubé fyzické síly a tu, zvlášť s obrovskou plážovou taškou, zpravidla zchvácená dobíháním vlaku, nemám. Už mnohokrát jsem zažila horké chvilky i při plánovaném výstupu z vlaku, zevnitř to totiž jde otevřít stejně blbě jako z venku a proto další takové chvilky už neriskuju 😊. Ledaže přijede nová souprava a to se to pak po zmáčknutí tlačítka otevře samo a vyjede i podlážka k překonání mezery od refíže ke vchodu, luxus.

 Abych nezapomněla, i když platí jízdenka jen na konkrétní vlakový spoj, musíte si jí před vstupem do vlaku na refíži štípnout. A pak už tradá podél pobřeží, které je tu ovšem vidět méně než ve Francii, protože je to tu samý tunel. Třeba nádraží v Sanremu, kudy projíždíme je v tunelu stejně jako v Monaku, vidíte prd, ale navíc je to tak daleko i tunelem od pokladny k nástupišti, takže tam by měly přestat jízdenky prodávat už 20 minut před plánovaným odjezdem, aby jste tam v pohodě došli ! Pokud teda nejedou jezdící pásy. A to je poměrně často 😊.

Ačkoliv víme, že v parném dni žádnou košili s dlouhým rukávem či podobný kus oděvu nebudeme celý den ani večer, kdybychom se zdrželi, potřebovat, kvůli cestě vlakem si ji s sebou bereme. Ve vlacích jede klimatizace na plno a bývá tam vyloženě zima! Ovšem proti francouzskému vlaku v létě je to čajíček, tam si nasazujeme i kapuci a klobouky😊.

Po cca 10 minutách jízdy, za Sanremem, vyjedeme z tunelu a záhy se objeví azzurové moře, první slunečníky a koupající se postavy a za 5 minut Bordighera. Jsme na místě.  Projdeme pochodem na promenádu, usadíme se pod slunečníkem v Bagních Kursaal a cítíme se jako digitální nomádi😊.