9/ Genius loci a kvákající žáby

Když jsme se vrátili do našeho na týden pronajatého bytečku ve starém kamenném domě s klenbami a komplikovanými schody, sedli jsme si na náš piccolo balkon s drinkem a koukali do údolí na olivovníky a moře.

Je tu takový klid! Tedy pokud se vám líbí kvákání žab, kterých je tu tolik, že je to na jaře každý večer hotový koncert! Rozesmálo nás to. Úžasné místo.

A mně došlo, že nechci být na promenádě, ale tady 😊.

A tak jsme se hned druhý den ráno začali místních poptávat, zda ve vesnici náhodou někdo nenabízí k pronájmu alespoň jednu místnost. Lidé byli hrozně milí a vstřícní, v tu dobu tam široko daleko nebyli žádní cizinci a působili jsme zřejmě jako příjemné zpestření jejich místní zimní rutiny. Samozřejmě nás všichni považovali za Němce, kterých je v Itálii, ze stejných důvodů jako jsme přijeli my, hodně a o to víc byli překvapení, když jsme řekli, že jsme z Prahy. To bylo pro ně mnohem exotičtější a nato následoval údiv nad tím, jak to, že mluvíme tak dobře italsky. To jsme se zapýřili 😊 i když to nebyla úplně pravda. Ale Italové prostě snahu mluvit jejich jazykem ocení. A taky milují Prahu, i kdo tam nebyl (těch jsme v Itálii moc nepotkali) věděl, že je krásná a rozhodně se tam chce někdy podívat.

Byli jsme zklamaní a přemýšleli, jak to udělat. To přece není možné, je tu tolik domů, některé musí být prázdné, určitě tu místní nějaké volné byty nebo místnosti mají. Nebo by nám mohli pronajmout alespoň malou zahradu, na kterou bychom si postavili obytný vůz, abychom sem mohli jezdit. Opuštěných domků ve staré vesničce a zahrad v okolí se zdálo být dost. Nechtěli jsme to vzdát.

Jenže ani poptáváním místních jsme nepochodili, nepotkali jsme nikoho, kdo by nám poradil, zda tu někdo nenabízí byt či domek k pronájmu.