Jak jsem chtěla zůstat navždy na Capri – část 1.

Po návratu z Camogli následovaly nejtrapnější měsíce listopad a prosinec, kdy je mi u nás vždycky tak strašná zima, že přemýšlím, jak přežiju leden, když už v listopadu mám na sobě své nejteplejší oblečení. Přihlásila jsem se na pokračování kurzu italštiny v pražském italském institutu, kde sice taky byla zima, ale v myšlenkách jsem se aspoň vznášela na vlnách mých italských dobrodružství a doufala, že brzy přijdou další😊.

Když jsem březnu zjistila, že od začátku dubna začíná létat z Prahy do Neapole EasyJet, okamžitě jsem naplánovala další výlet. Březen je sice už jarní měsíc, u nás v Česku ale ještě moc jaro nebývá☹ a jezdí se ještě na hory. Ty já mám sice taky moc ráda, ale když mi začnou v záhonu vykukovat tulipány, přestává se mi na hory už chtít a chci opravdové jaro😊.

Kupuju letenku hned na první let😊. Pochopitelně chci k moři. Strávit celé čtyři dny v Neapoli sama se mi nechce, přece jen nemá úplně nejbezpečnější pověst, a to ani v tu dobu neznám romány Eleny Ferrante… Dneska, po jejich přečtení (každého dílu Geniálních přítelkyň minimálně dva krát) už bych tam možná naopak chtěla, abych si mohla prohlédnout všechna místa, o kterých Elena v Geniálních přítelkyních píše. To rozhodně musím někdy udělat.

Ale tentokrát chci víc do klidu, k moři, sednout si do trattorie s výhledem a kochat se a nasávat první sluneční paprsky. A přibalím si plavky, co kdyby to náhodou už  šlo 😊. Neapol je přece už docela na jihu ne?

Projíždím mapu na googlu a rozhlížím se v okolí Sorrenta, o kterém tak krásně mluvila Brazilka, se kterou jsem se potkala na pláži v Taormině. Měla jsem tedy osobní reference 😊. Vybrala jsem si malou vesnici Meta, která leží stejně jako Sorrento na strmé skále a je od Sorrenta kousek. A hlavně z letiště v Neapoli jede do Mety přímý bus.

Ubytování jsem měla rezervované v penzionku s květinovou terasou, který jsem ovšem nemohla najít. No o mých orientačních schopnostech už jsem psala.. Majitel mi naštěstí zvedl telefon a vyšel mi naproti, dům byl ukryt za zdí v úzké uličce, kterou jsem už předtím prošla 2 x tam a zpátky. Meta byla ospalá, sezóna ještě nezačala, ale protože se ten den udělalo hezky, na pláži už rozkládali lehátka a podávaly drinky. Bylo sice krásně, modromodrá obloha, ale na koupání to ještě nebylo. Ale nakonec proč si nepohovět na lehátku i ve svetříku.. Po dlouhé zimě, kdy já se ohřeju jedině u rozpálených krbových kamen, jsem i za to byla vděčná.

Nejdřív jsem prozkoumala comune, tedy obec Meta, která se skládá skoro jako všechna takto položená místa z části di sopra (horní) na kopci a di sotto (dolní), která byla na pobřeží. Tam byla naprosto úžasná restaurace vyklenutá nad mořem s fantastickým výhledem z prosklené veliké terasy. Byla odtud super podívaná i večer za tmy a protože tam nebyli skoro žádní lidé, mohli jste si vybrat nejlepší místo. A kuchyně byla vynikající, ceny příznivé, nevěděla jsem co si vybrat! Začínala jsem vždycky bruschetou – tu já miluju, i když jde o zdánlivě obyčejný předkrm, ale z italských rajčat, oleje křupavého chleba a italské bazalky – je pro mě neodolatelný a pak samozřejmě cokoliv z moře – chobotničky, slávky, vongole (to nevím, zda se řekne nějak jinak česky), krevety, ryby, prostě mňam.

Výlet byl krátký, počasí ještě trošku vrtkavé, další den jsem proto hned vyrazila vlakem do Sorrenta.  Nádraží bylo pár kroků od přístavu a ty já miluju, takže jsem to tam šla hned prozkoumat. Narazila jsem na pokladny, které prodávaly lodní výlety nebo spíš přepravu na Capri. A protože následující dny se mělo počasí kazit, nebylo nač vyčkávat, pojedu hned dnes 😊.

Před molem bylo několik okýnek, kde zřejmě prodávali jízdenky. Část jich vypadala opuštěně, zamířila jsem teda tam, kde byla fronta. Koupím nejbližší cestu tam a nejpozdější zpátky, myslela jsem si. Jenže to nebylo tak jednoduché. Loď, která jela za pár minut tam, se vracela hned na otočku zpátky a odpoledne či k večeru už další nejela. A co mám teda dělat? „Non lo so“ (nevím). Každé okýnko totiž patřilo jiné lodní přepravní společnosti, které na sobě byly naprosto nezávislé a kdy jezdí lodě, které nejsou naše paní v okýnku vůbec nezajímalo. Čas běžel, katamarán na cestu tam už měl zažehnuté motory a já běhala od pokladny k pokladně, abych co nejrychleji zjistila, že když koupím plavbu tam, dostanu se taky ještě dneska zpátky. Podařilo se. Sehnala jsem odpolední cestu zpět od jiné plavební společnosti a rychle běžela pro jízdenku tam.

Uf, sice jsem si nestačila dát v Sorrentu nic k jídlu, jak jsem původně plánovala, ale nevadí, plavba trvá 20 minut, vydržím na Capri. Je třeba využít hezkého počasí, to je přímo ideální den pro výlet lodí na Capri a v duchu jsem si zpívala prastarou píseň ..to bylo tenkrát na ostrově Capri…. 😊 patrně od té doby, co jsem ji od rodičů slyšela poprvé vím, že existuje ostrov Capri 😊.

Loď už stála nastartovaná v přístavu a já byla mezi posledními, kdo vcházeli dovnitř. Byla jsem natěšená a usměvavá, což se ovšem nedalo říci o palubním personálu, který se tvářil dost zádumčivě. 

Proč mi proboha hned na vstupu dávají do ruky obrovskou igelitku s ohrnutým okrajem tak, aby byla rovnou otevřená?? Já přece na lodích nezvracím. To není moc hezké přivítání ☹.  Usadila jsem se dovnitř poloprázdné lodi, kde zbývalo místo pro dalších, řekla bych min 100 lidí a vybrala si místo u okna, abych dobře viděla a těšila se na Capri.