Jak začíná náš italský den?

No samozřejmě ranní kávou v místním baru a „chiacchierama“ s ostatními obyvateli naší vesnice, což se velmi často protáhne až do oběda. Přicházejí totiž stále další a nejenže se se všemi přece musíte pozdravit, i když jste se viděli i včera😊, ale taky se zeptat jak se mají, jaký měli den včera, co budou dělat dnes a jaké události se v okolí konají. Samozřejmě tu taky spolehlivě zjistíte kde sehnat či koupit to, co právě potřebujete. Tady to zkrátka ještě stále funguje takto a je to moc milé. 

Chiacchierare znamená italsky klábosit a to Italové, jako všichni jižani, pokud ráno nespěchají do práce, dělají moc rádi. A já taky. No přímo to zbožňuju. Je pravda, že i díky místnímu baru se v naší středověké vesničce (borgo) prakticky všichni znají. A to nejen místní Italové, kteří tam žijí celý život a před tím jejich rodiče, prarodiče, zkrátka celé generace, ale i noví místní, to znamená přistěhovalci z jiných částí Itálie, kteří si to tam zamilovali jako my a už zůstali anebo ti co tam mají své domy a tráví každý volný čas, jak jen to jde, zkrátka lufťáci. No a pak samozřejmě turisti.

Pěkně všichni pohromadě ze všech koutů Evropy sedí ráno na kafi před místním barem, kde se nově příchozím nestačí zevnitř vyndávat židle. Ale vzpomínám si, že na začátku, myslím tím, když my jsme tu byli noví, to tak úplně nebylo. Zdálo se, že jsou zde zavedené takzvané orari (časy) pro jednotlivé skupiny obyvatelstva. Nejdřív přišli místní starousedlíci, výhradně muži. Ty pak průběžně vystřídali místní lufťáci a mezi nimi pronikající turisti, z obou skupin povětšinou cizinci a po jedenácté dorazily na kafe a chiacchiere místní italské ženy. Zdálo se, že ty se zde s muži zásadně nemíchají a respektují staré tradice. Lufťáci a turisti samozřejmě chodili vždycky pohromadě, celé rodiny nebo aspoň dvojice a buď se nechali místní Italové ovlivnit nebo je to i díky covidu, že jsou teď všichni rádi, když si můžou poklábosit s kýmkoliv, postupně se bourají tradice i tady.

Najednou jsme si všimli, že stále více mužů z první skupiny místních starousedlíků domů vůbec nespěchá a zůstává až do příchodu a času další, smíšené skupiny lufťáků a turistů. No aspoň vidí nové tváře a taky nějaký ženský řekla bych, přece jen jsou to Italové. Pravda je, že orari se nabízely i proto, že každá skupina, scházející se na ráno nebo spíš dopoledne v baru na kafi mluvila jiným jazykem. Z lufťáků, propletených s turisty, kteří za lufťáky přijeli anebo jsou tu náhodou, tak jako původně my, jsou ponejvíc samozřejmě Němci, takže na sebe přirozeně i německy mluvili. Mezi dalšími prázdninovými obyvateli naší vesnice jsou ale samozřejmě i další Evropané, kteří němčinu, stejně tak jako já, neovládají a tak se mluvilo anglicky.  Pro místní Italy taky nic moc.  Ale protože všichni lufťáci a ostatní výletníci co přijíždějí mají Itálii rádi, mají rádi i italštinu a vlastně není nikdo, kdo by se jí nesnažil aspoň trochu naučit.  A tak se nějak přirozeně stalo, že v místním baru i ráno před ním se zásadně ať už jde o kohokoliv mluví italsky. A bác ho, místní Italové ráno zůstávají až do poledne, přicházejí další, které jsme tam do té doby nikdy ráno posedět neviděli, klábosí s lufťákama z ciziny, házejí vtipy, vypráví o historii vesnice a okolí a všichni jsou spokojení. A protože nás to baví tak už na sebe i s Němci a ostatními neItaly mluvíme jen italsky. Zkrátka jsme se tu všichni krásně poitalštili.