Kafe, jídlo, zmrzlina: Tři italské lásky

Snad nikde jinde na světě nenajdete takovou vášeň pro stolování jako v Itálii. Jídlo je tu řekla bych přímo posvátné a nikdy se neodbývá.

I přesto, že jsou v Itálii restaurace na poměry běžného platu dost drahé, praskají ve švech. A nechodí do nich jen turisté, ale i místní. V Itálii je prostě večeře či oběd společenská událost a taky nezbytná předehra k navázání obchodních kontaktů a vůbec předpoklad k uzavření dobrého obchodu. Nic se nesmí uspěchat, dobré jídlo a posezení u stolu už vůbec ne😊.

Italové mají rádi, když je u stolu co možná nejvíc lidí😊.

Když naši italští přátelé navrhnou, že se půjde na večeři do restaurace, máme za to, že obešlou zprávou skoro celou vesnici, protože je nás nakonec vždycky nakonec tolik, že v řadě spojených stolů pomalu ani nevidíte, kdo sedí na druhém konci.

Takže i když se objeví noví lidé, které jste doposud neznali, seznámíte se s nimi třeba až na další večeři, kdy na vás vyjde místo trochu blíž k nim 😊.

Italové samozřejmě pořádají hostiny i doma. Ano nedá se to nazvat jinak než hostiny, protože ač vás pozvou na apero, tedy aperitiv, který byl měl předcházet večeři a k jídlu vás teprve povzbudit, ve skutečnosti po prvním talíři předkrmu následují další a další talíře plné jídla, a nakonec sladké, většinou též v několika chodech, protože každý z pozvaných něco přinese a tak 4-5 hodin nepřetržitě jíte a u toho klábosíte až je půlnoc😊. Z apera se tak stává, jak říkají Italové „apericena“, tedy aperovečeře, po které si už rozhodně nic dalšího k jídlu dávat nechcete a ani nemůžete, protože odcházíte naprosto přežraní 😊.

A Italové jsou spokojení😊je to pro ně vysvědčení, že apero nebo my by jsme řekli spíš žranice😊 dopadla dobře, kdyby snad něčeho bylo málo nebo nedej bože připravili málo chodů, měli by zřejmě pocit, že tak zklamali na celé čáře a zradili Itálii jako největší kulinářskou velmoc světa!

Takže v Itálii na diety zapomeňte😊. Protože Italové jídlem žijí.

Například zeptáte-li se někoho, kdo se vrátil z dovolené v jiné zemi, jak se mu tam líbilo, po úvodní větě, shrnující v rychlosti krásy příslušného kraje, následuje podrobné vyjádření dotázaného k místní kuchyni.  A to bývá zpravidla velmi kritické😊. Italové jsou co se týče jídla velcí patrioti a i když je to ve velkých městech jako Milán, Řím apod. určitě jinak a cizí kuchyně v podobně bister, restaurací a zřejmě i možností nákupu cizích potravin si tam našla své místo, zde v Ligurii vládne kuchyně ligurijská. A místní jsou na to patřičně hrdí, protože tady „si mangia bene“. Dokonce nepřipouští ani kuchyni francouzskou. A naopak Francouzi italskou kuchyni milují 😊a to až tak, že nejméně polovina restaurací v Nice a okolí patří Italům 😊, kteří v ní pochopitelně vaří italské speciality.

Kromě jídla se Italové neobejdou bez dobrého, což znamená italského 😊 kafe. Neuvěřitelně obrovské a snad se tomu nedá říct ani kávovary, ale mašiny na kafe mají i v tom nejmenším baru na pláži nebo třeba u nás ve vsi a navíc je za 1 euro, macchiato za 1,20 euro a capuccino za 1,50! Jak si zvyknete na italské caffe, všude jinde než v Itálii vám místní kafe připadá jako taková .. obarvená a nechutně drahá břečka😊.

Řekla bych, že Italové si kafe mimo Itálii asi radši nedávají vůbec, protože by si tím zkazili den😊.

A aby si ho mohli dát tady za rohem na Cote d’Azur, raději si tam otevřeli svoje italské kavárny, pro Italy a Francouze bary. No a já jsem pochopitelně ráda, protože počet míst, kde si můžu dát italské kafe a francouzský croissant, na kterýchžto mám absolutní závislost, tím tudíž stoupá a já mám ve Francii obojí.  Ještě by to chtělo pár francouzských pekáren zde v Itálii nebo aby si zase nějaká nonna oblíbila pečení francouzských croissantů, které dodává do místních kaváren. Už se pár takových našlo a já můžu vrnět blahem na snídani třeba v Bar dei Pescatori na pláži v San Lorenzu 😊

Další nezbytnost, bez které se Ital neobejde je gelato. Asi nikomu nemusím překládat, že je to zmrzlina. Gelaterie jsou úplně všude a vedle zavedené zmrzlinárny si klidně další zmrzlinoví nadšenci otevřou další, nejlépe Gelaterii artigianale. V Itálii se totiž uživí.  Je pravda, že z množství zmrzlináren, navíc otevřených prakticky nepřetržitě, jsme byli při prvních výletech do Itálie v šoku. Představte si, že těsně před vánocemi hledáte v městečku u Lago di Garda, kde bylo skoro pod nulou restauraci na večeři, což se vám skoro nepodaří za to najdete spoustu gelaterií a všechny jsou otevřené! Kdo proboha může v týhle zimě chtít jít, navíc takhle večer, na zmrzlinu?? Italové😊.

Prostě zmrzlina vždy a všude, za každého počasí. Na Sicílii mne ovšem Italové navíc odrovnali tím, že si tam běžně dávali zmrzlinu nejen v kornoutu, ale i v housce. Teda konkrétně veliké kulaté nafouknuté sladké housce, které říkají brioche (čti brioš).

Normálně vám brioche rozkrojí a naplní ho sladkou italskou zmrzlinou. Řekla bych tak dvoudenní dávka povolených kalorií na osobu! 😊

Ale gelato brioche si dávala si i moje krásná, štíhlá sicilská učitelka italštiny. Když jsem to zděšeně vyprávěla u nás v Ligurii, nechápavě na mne zírali, že je to přece normální a dávají si to taky. Od té doby vím, že není radno jakékoliv italské zvyky spojené s jídlem a zmrzlinou zvlášť jakkoliv komentovat😊. Kvůli zmrzlině totiž Ital neváhá nasednout v jedenáct večer do auta a ujet 10 kilometrů do nejvzdálenější zmrzlinárny, a to i po vyčerpávající večeři v restauraci, ve které by vám na závěr zmrzlinu určitě nabídli také, ale protože právě v té nejvzdálenější gelaterii prý mají tu nejlepší 😊a musí jí právě teď ochutnat😊.

A kde myslíte, že byla u nás v Porto Maurizio 20ti metrová fronta o půlnoci po ohňostroji k ukončení slavné Regaty historických lodí „Velle d’Epoca“? No samozřejmě před oběma zmrzlinárnami Porto Maurizio. 

Čech by šel vyprahlý po vyčerpávající show na pivo, Ital si dá na závěr dne o půlnoci zmrzlinu😊.