La vita sociale

Víte proč se nám kromě moře, kafe, jídla a (mně) Italů líbí v Itálii? Protože že se tu nikdy necítíme sami. Ano jsme tu na venkově, kde zná jeden druhého a lidi tu k sobě zákonitě mají blíž než ve velkoměstě sousedi z jednoho patra, ale i tam si myslím, že komunikují všichni víc i když se neznají než u nás v Česku. A to je pro nás balzám na duši.

Život se čím dál rychleji posouvá směrem, který nás nejenže děsí, ale taky nebaví☹. Je určitě pohodlné nakupovat v Lidlu na Bořislavce, kde mají otevřeno každý den včetně svátků a taky vždycky skoro všechno, včetně čerstvě (ze zmraženého polotovaru) napečeného chleba.   Zboží si sama vyberu, OK, můžu si u toho i zanadávat na kvalitu, čerstvost a podobně. Jenže pak mi nezbývá než si ho taky sama namarkovat v automatické pokladně, protože kdybych čekala u jedné ze dvou přeplněných pokladen s obsluhou, určitě by mi ujel autobus. A i kdyby ne, zas takový pokec by to s unavenou pokladní, obsluhující už tisícího zákazníka za den, nebyl.  

Samoobslužné poklady, bez, byť jen jedné, „normální“ pokladny s prodavačkou, měli vloni už i v Českých Budějovicích v Pepco. A já se obávám, že brzy to tak bude i v Pepko na Bořislavce a bude ještě hůř. Už teď vás leckde nutí vybrat si z jídelního lístku přečteného v telefonu pomocí QR kódu, to nevím co v takovém případě dělají ti 50 +, kteří nejenže na to nejsou zvyklí a chtějí se o výběru jídla taky poradit a navíc to v mobilu sotva přečtou. O Mc Donaldu ani nemluvím, tam jste taky vydáni na pospas sice mnohem větší obrazovce než je displej mobilu, ale pro mě, kdo pochoutky „tak trochu jiné restaurace“ nezná a taky má rád „lidský kontakt“, je to vyloženě opruz. Sám si sám s obrazovkou, klikám a klikám a za chvíli, až si budeme objednávat a samoobsluhovat se i v ostatních obchodech a restauracích, asi zapomeneme i mluvit☹.

Samozřejmě v Itálii i u nás na venkově mají taky supermarkety a my v nich nakupujeme. A je jich tu víc než u nás. A určitě víc druhů a v nich taky víc zboží. Zkrátka nevíte co koupit dřív. Ale o tom jsem teď psát nechtěla.

Stejně chodím nejradši do malého krámku u nás ve vsi a nebo v té 3 km nad námi, kde jakoby se zastavil čas. Místní obchod a bar jsou meeting pointy stálého obyvatelstva, kam se rádi vmísíme.

Stačí pěkně pozdravit všechny momentálně nakupující nebo spíš klábosící a hned vás vezmou mezi sebe a zabřednou hovor, nadšení, že jste schopni komunikovat v italštině. Bar a restaurace je v úterý dopoledne zavřená? Nevadí, terasu se stolky nechávají otevřenou a kafe vám uvaří v místním obchodě. Samozřejmě mají i brioche (italské plněné croissanty), tortu verde (slaný koláč plněný rýží a sezónní listovou zeleninou typu mangold a bylin, které jsou momentálně v příslušném ročním období k mání), cibulový koláč a samozřejmě kousek pizzy. Zkrátka vezmou ranní kafovou šichtu za barmany, aby si odpočinuli. A jak se to dozvíte? Nebojte, ocitnete-li se před zavřeným barem, každý, kdo jde kolem vás nezapomene upozornit. Místní nikdy neprojdou jen tak bez odpovědi na pozdrav a málokdy se nezajímají o to, odkud jste a jak jste se tam ocitli. No a z malé rady, že kafe se dá pořídit i v obchodě se vyklube hodinové klábosení o životě a všem možném.  Kdo přišel na kafe či do obchodu na to prostě má čas. Anebo spíš právě proto přišel.

Proč je délka života v jižních zemích jako je Itálie, Španělsko, Francie delší než u nás na severu? Klima a čerstvý vzduch, jistě. Středomořská strava? Nepochybně. Dalším důvodem, který už pochopili i doktoři a psychologové, je ale to, že Italové jsou rádi spolu a nezavírají se doma. Jejich den taky začíná kafe, ale chodí do něj do baru, na oběd si udělají čas a nikdy nejí sami. Večeře jsou opulentní a to nejen co do počtu chodů a délky konání, ale taky počtu pozvaných k jednomu stolu. zkrátka rušný sociální život, la vita sociale.

Někteří místní staroušci už kafe ani nepijí, ale do baru stejně ráno přijdou. Protože to je život. Musejí se obléknout, upravit, dojít tam pěšky a to jen proto, že si popovídají. A tím se udržují v kondici. Protože samota zabíjí a život bez pohybu taky.

A my si to tu v Itálii užíváme s nimi. I když se mi to třeba někdy v pracovní dny nehodí, protože ráno se nejlíp pracuje, vyrážím na 10 hodinu k nám do baru na kafe, protože to je tam největší parta místních a chiachere (klábosení) je zaručeno.

Do baru to máme asi 100 metrů od domu, takže paráda, říkám si pokaždé, že vlastně neztratím ani tolik času a bude to 30 minut zábavy navíc s dobrým kapučínem. Takhle podle plánu to ale jde jen, když nikoho cestou nepotkám a to se stane málokdy😊.

Náš dům je totiž na „křižovatce“, kterou míjí skoro všichni, kdo u nás ve vsi, teda v její horní části, bydlí, buď když jdou k autu, nebo s odpadkama, vracejí se domů anebo jdou taky do baru či na nákup. Takže pak se z 30 minut vyklubou i 2 hodiny a domů se vrátím tak akorát na oběd😊.

Třeba když vyjdu z domu a zrovna tu jsou sousedi Švýcaři. A že tu jsou často. Anna a Ulysee, který je stejně ukecanej jako já, takže hned na prvních metrech ztratím tak min. 15 minut. Teda pokud se zrovna vrací z baru už domů, pokud tam míří jako já, naše rozprávky pokračují i po cestě i na kafi. Sotva ujdu dalších 5 metrů, následuje další křižovatka, směřující na Piazza Roma, naše nejkrásnější náměstíčko, vydlážděné a obklopené rustikálními kamennými domy se spoustou květin, jejichž obyvatele se o ně vzorně starají a my je všechny známe. Takže tady taky skoro vždycky někoho potkám. A málokdy to skončí jen u Buongiorno nebo spíš Ciao. Většinou vás známí vítají slovy „ben arrivatta“, že jste zase tady a „come stai?“ jak se máte a jak dlouho zůstanete a jaké je u vás počasí a jak je v Itálii za tu dobu, co jme tam nebyli a …. dalšch 15 minut v čudu. Následuje průchod na další, tentokrát rozlohou ještě větší náměstí, kde současně parkují ti, kterým se ten den podaří přijet včas a najdou místo, kterých tu moc není, a tam vždycky někdo přijíždí nebo odjíždí 😊. Takže se zase zastavíte, poptáte, pobavíte, zasmějete a když už vás nic dalších 30 metru nezastaví, dojdete za takových 30-40 minut do baru 😊.

Tam už sedí plný stůl nebo dva anebo všichni dohromady a pokračuje lekce italštiny a ta správná „vita sociale 😊“. Když se pak vrátím domů do Česka a vařím si ráno kafe, tak mi vůbec nechutná, nejen proto, že zdaleka není tak dobrý jako v Itálii v jakémkoliv baru, ale taky proto, že ho piju sama☹.

…a proto volám Viva Italia, ti amo😊!