Když je člověk každý den venku, cestuje a jezdí třeba na jazykové kurzy jako já 😊, potkává se pořád s novými lidmi. To je zábavné, protože když někoho neznáte, je všechno, co říká pro vás nové a zajímavé a nenudíte se (aspoň u mě to tak je).
V cizí zemi je to ještě zábavnější, protože ne všemu úplně perfektně rozumíte a můžete si taky pěkně naběhnout. Ale mě takové momenty baví, protože když jsem za blbku a pochopím…, pak už si díky té situaci v cizí řeči použité výrazy (včetně intonace) pamatuju navždy😊.
Ale ne každý si na takovou „konfrontaci“ troufne, řekla bych zvlášť muži nesnesou být „za blbce“ a kupříkladu i kdyby měli hodinu bloudit, na cestu se nezeptají. Natož oslovit ženu v cizím jazyce, který úplně neovládají..😊
Zato písemně, s hezkou profilovou fotkou, pěkně doma v teple, bez strachu z odmítnutí a trapasu, to se to komunikuje jedna báseň a za pomoci překladačů třeba i v tatarštině😊.
Přestože já dávám jednoznačně přednost konverzaci na živo a těžce nesu, že ten opravdový život se pomalu přesouvá do toho virtuálního ☹, když sedím doma na zadku, taky jsem na sítích a komunikuju alespoň jejich prostřednictvím, jinak by to byla úplná nuda.
Asi jsem byla jedna z posledních, co si založila Facebook, o kterým mi už před lety kamarádka říkala, na ten se už vykašli, ten už je mrtvej😊. Já jsem ale díky němu našla pár zapomenutých kamarádů a teď vám jeho prostřednictvím oznamuji nové příběhy na stránkách Pogginelly. Možná i proto anebo z jiného, mně neznámého důvodu, mi na Facebook neustále chodí žádosti o přátelství výhradně od mužů a všechny od fakt pěkných a zajímavých typů. Pochopitelně na ně nereaguju, tedy chci říct, že žádosti nepřijímám, ale jeden čas jsem si profily jejich žadatelů ukládala s tím, že je pro pobavení zveřejním, že by jich fakt spousta stála za hřích 😊. Bohužel je z rozkliknutí profilů na první pohled patrné, že jsou všechny fejkové 😊. Takže už je rozklikávám jen proto, abych se pobavila, zda to tentokrát bude chirurg z USA či zaměstnanec NASA, který miluje přírodu, květiny a koťátka nebo pejsky😊 a poslední dožadující se fešák pracuje pro U.S. Army Pacifik. Všichni jsou pochopitelně nezadní event. mají na profilu pozn. ovdovělý. To je náhodička..
Ale mám ještě Instagram. Tam dávám jen ty nejhezčí fotky a videa, ve kterých, kromě krás okolí, ukážu někdy i sebe😊. Vzhledem k tomu, že nejsem slavná ani mimořádně krásná, instagramový algoritmus moje posty neukazuje milionům diváků a sledujících, ale občas pár lidem ano 😊.
Pár lidí, kterým se moje fotky líbí a kteří mě sledují už mám, a tak mě Instagramový algoritmus občas podstrčí i někomu novému.
V záchvatu narcisismu, který ve spojení se sociálními sítěmi bují a rozpíná se a taky uvědomění si, že váš obličej a celí vy, prostě lidi zajímá (leckdy mnohem víc než třeba krásy přírody a moře) jsem i já propadla kultu selfie a i na Instagram občas postnu i svoji fotku. Pochopitelně dobře vybranou a jen když mi to tam fakt sluší 😊. Jako všichni, jsem ráda, když se fotky líbí a tím myslím i ty s tím mořem😊.
Ještě zábavnější je ovšem číst komentáře, které k nim občas někdo připojí, čímž vám vlastně pomáhá ke zviditelnění, algoritmus vás rázem ukazuje víc. Takže za ně děkuju a odpovídám😊.
Stačila jsem si ale všimnout, že někteří konverzující si trochu pletou Instagram se seznamkou a přesouvají konverzaci do přímých zpráv (které už naštěstí nejsou viditelné pro všechny, ale jen ty zapojené v konverzaci). S tím už asi algoritmus nepracuje, takže vaši viditelnost na Instagramu nezvýší, ale pobaví😊. A tím jsem se vlastně dostala k tomu, jak mne napadlo začít psát lehce pikantní historky.
Kromě smajlíků mi ten den přišla zpráva v podobě srdce a osobního poděkování jako grazie Nella (což se mi moc líbilo, jako bych se Pogginella fakt jmenovala😊). Pak si někdo prohlédl můj podzimní reel, zobrazující mě rozesmátou na kole a u moře – a dostala jsem direct message v podobě mrkajícího smajlíka s následným úsměvným (takto 😉☺️), což jsem si vyložila jakože dobrý 😊.
Zvlášť když to přišlo od mladého francouzského fotografa s okouzlujícím úsměvem (provedla jsem neprodlený check jeho profilu).
Na-lyzich
Cyklistka
V-baru
Odpověděla jsem proto na to jako udiveně a též s následným smajlíkem doslova takto: 😮😊. No vyčerpávající konverzace to úplně nebyla, ale i tak mě potěšila 😊.
V zápětí na to, na můj dotaz, zda už v Cervinii vážně nasněžilo přišla odpověď od fešného italského instruktora (kterému je asi tolik co nám bylo, když jsme chodili na vejšku 😊) v podobě:
„Certo! Sejdeme se na pistě (jako sjezdovce) ne! 😉“ která byla možná naučenou frází, italského „Maestra di sci“ (Italští učitelé lyžování jsou zřejmě mistři ve svém oboru..) směřující ke získání nových klientek, ale já jsem si ji již povznesená „pochvalou“ francouzského fotografa vyložila jako tak, že by si se mnou rád zalyžoval 😁.
Následující den , v odpovědi na moji story, s fotkou přístavní kavárny v Sanremu (na které jsem já nebyla) mi přišlo srdce ♥ a hned na to růže🌹. Hm.. to to je vážný…
Jakmile jsem zprávu otevřela – pink další dotaz „
Francese?“ jako jestli jsem Francouzka. V mém profilu totiž zmiňuji Ligurii a Cote d´Azur a dle toho mě algoritmus nejvíc ukazuje Italům a Francouzům.
„No, sono di Praga“ odpovídám (abych sociálně nestrádala 😊) . Ale ty jsi Ital pomyslím si a hned zkontroluju profil😊. Fotka, jméno a příjmení, ženatý.. hm… zajímavý.
Vzápětí nato další dotaz..
„Sei sposata? (jsi vdaná?)“
„Certo“ odpovídám rychle. To je teda síla, ten neztrácí čas zbytečnýma řečma..říkám si, „Come tu😊 (jako ty)“
„Sií, já jsem, ha ha dobrý “ zněla celá zpráva, na které mě zaujalo zejména to haha – když Italové písmeno H vůbec neznají a zejména nečtou, třeba „strašný“ neřeknou horribile, ale „orribile“ a kamarádky muž se nejmenoval Horacio, ale Oracio.
„No máš to přece na profilu😊“ dodávám.
„jó to jsem tam napsal 😂“ doplněné smíchem brečícím smajlíkem
„Ale ty seš asi vero Italiano?“ začíná mě to bavit, pěkně jsem ho dostala… má si dávat pozor co tam píše (a co píše neznámým ženám😊)
„Z Neapoli“
„Aha tak to bych ti asi vůbec nerozuměla, kdybys mluvil svým jazykem“ myslela jsem tím Neapolský dialekt, o kterém vím z knížek Eleny Ferrante a doufala, že se konverzace přesmýkne do témat, která by zas zajímala mě 😊.
„A ty žiješ v Itálii?“ odvrací téma.
„No, tak napůl v Ligurii a taky v Praze.“
„Bene“ odpovídá
„A tady (myšleno v Ligurii) ..jseš senza marito (bez manžela)😊?“
„Certo di no! (jasněže ne)“ reaguju rychle.
„Takže v Itálii bez manžela?“ zkouší to znova
Ty jo, ten to jentak nevzdá, no pochopitelně, bude bydlet v Ligurii za rohem (pochopila jsem dle jeho postovaných videí..) a když jezdím ráda do Francie, tak by to mohlo přece znamenat, že ..
To jsem pochopila z následné zprávy dalšího „nápadníka“, který napsal, že často jezdí na Cote d´Azur (jistě má to za rohem), protože se mu líbí, že Francouzi jsou takoví OPEN!!!
Rázem si představím film Vnitřní slunce s Juliette Binoche v hlavní roli a jeho závěrečnou scénu s Gerardem Depardiem v roli uslintaného jasnovidce, který si smlsne na naivitě a nejistotě hlavní hrdinky nabádáním, že musí být „OPEN“. Samozřejmě v očekávání, že by mohla s tou otevřeností začít třeba u něho😊!
Itálie je určitě tradicionalističtější a puritánštější než Francie, která má i u Italů liberální pověst. Zatímco Francouzi jsou ve svádění rafinovanější, Italové jdou na to zpříma, rovnou se zeptají … zda taky nemáte zájem! Svoji „upřímnost“ se prý naučili ve Francii, kam rádi a často jezdí (doslova frequentovaně napsal!!) a kde je to prostě všechno jednodušší, Francouzi se s otevřenou láskou netají a proto si Ital myslí, že i v Itálii je rozhodně třeba MORE AMORE!
Aha tak proto se ptal, zda nejsem Francouzka? Bylo by to rázem mnohem jednodušší, i když jsem vdaná, protože bych tím pádem byla OPEN😊.