A jaktože jsem se už domuvila italsky? S italštinou jsem už začala dříve. Rozhodla jsem se ji učit jako nový jazyk proto, abych zase měla co objevovat, zase mohla jezdit na jazykové kurzy, sbírat nové vjemy a zase snít, jaké by to bylo začít žít v jiné zemi, tak jako jsem znala z knížek a filmů, třeba Pod Toskánským sluncem.
Taky jsem dobře věděla, že na Cote d´Azur žije spousty Italů a pokud je v pracovních inzerátech podmínkou kandidatury trojjazyčnost, pak se tím rozumí francouzština, angličtina a italština, takže by se vlastně hodila i proto. A taky proto, že jsem už tenkrát trávila dny buď na homeoffice nebo v kancelářích na nevalných periferních pražských adresách, kde nebylo kolem nic zajímavého a už vůbec ne pěkného. Italský institut je přitom na Malé Straně a co může být po ránu příjemnějšího než se cestou na italštinu projít malebnými malostranskými uličkami, plnými krásných starých domů, kam už bych jinak neměla důvod chodit.
Ráno před devátou jako by se tu zastavil čas. Turisté se objevili až po výuce, před polednem, ale to zase Malá Strana ožila a i to se mi líbilo. Zbožňovala jsem ta rána a procházky na italštinu i samotné hodiny, setkávání s novými milými kamarádkami, které na tom byly úplně stejně. Taky chtěly, aby je to bavilo a taky milovaly Malou Stranu.