2/ Na začátku byl nesplněný francouzský sen 😥  

Tak dlouho jsem snila o životě v jižní Francii, až jsem konečně pochopila, že se mi to asi nikdy nepodaří.

To bylo při mém posledním pokusu pronajmout si tam alespoň na rok malý byt, do kterého mohu přijet kdykoliv, kdy mi to práce a peníze na letenku dovolí. Narazila jsem samozřejmě přesně na to, o čem psali všichni cizinci, které Francie uchvátila a rozhodli se, že tam budou žít. Bylo to vážně úplně přesně tak jak jsem všech románech (samozřejmě autobiografických) o peripetiích se stěhováním a začínáním nového života ve Francii četla.

A přestože jsem tomu všemu od začátku věřila, stejně jsem se musela přesvědčit na vlastní kůži. Ale asi jsem doufala, že já to zvládnu a že můj upřímný obdiv k Francii a nezlomná touha přizpůsobit se všemu francouzskému přesvědčí i úřední šiml. Zvlášť když nechci žít ve Francii natrvalo (což nebyla pravda) a nebudu tam hledat práci, které je málo (to taky nebyla pravda). A taky je fakt, že všem hlavním hrdinům v knihách se nakonec podařilo se ve Francii usadit. Často to bylo ale spíš proto, že nemovitost si nepronajali, ale koupili a taky nebyla u moře, kam jsem směřovala já, ale spíš v nějaké malé vesnici ve vnitrozemí.

A tak po brouzdání po realitních serverech, neúspěšném kontaktování mnoha francouzských realitních kanceláří a pochopení, jak složité a málo dostupné to tam je, jsem to, ač nerada, vzdala.

„Francouzská byrokracie je téměř neprůstřelná. Podmínky pro získání nájemní smlouvy jsem zkrátka nebyla schopná nikdy splnit.“