5/ Nejsme tady poprvé

Pravda je, že jsme v této části Itálie už před 10ti lety byli a některá města a vesnice poblíž francouzských hranic trochu znali. Já, uchvácená Azurovým pobřežím a Nice, ve které jsem strávila čtrnáctidenní kurz francouzštiny se svoji kamarádkou, jsem se totiž chtěla co nejdřív vrátit.

Po návratu, to bylo v srpnu a to já už vnímám (u nás) přicházející podzim, jsem každý den v kanceláři začínala na počítači otevřením webkamery směrované na Anglickou promenádu (Promenade des Anglais), což neuniklo úsměvným pohledům všech mých kolegů. Vážně tam bylo tam pořád hezky a slunce! 

Jakmile jsem objevila za 30 euro lety Vídeň – Nice, od dnes už neexistujíci letecké společnosti, musela jsem okamžitě koupit 2 letenky. A byť byly původně na leden, nakonec jsme letěli 1. května. Ubytování můj milý zabukoval ale už v Itálii ve městě Ventimiglia, hned za hranicí s Francií.  Ještě před tím se mu totiž zrodila v hlavě myšlenka, že se usadíme právě tam, aby on se nemusel učit francouzsky, což považuje minimálně za plýtvání energií a má pocit, že by to stejně nedal, a já to současně měla blízko do Francie, kterou mám tak ráda a francouzsky už mluvím. Takže již pár měsíců před tím začal se studiem italštiny. 

Usadíme se tedy italsko-francouzské hranici, já budu mluvit francouzsky a on italsky, tím pádem budeme mít tuhle oblast moře-hory pod palcem v Itálii i ve Francii. 

Ten výlet před 10ti lety se nám moc líbil, přejížděli jsme vlakem mezi Francií a Itálií a užívali si tak obou zemí. Ani francouzsky ani italsky jsme ale tehdy moc neuměli.

A tak jsme se tedy po deseti letech zase vrátili. 

No jo, na googlu se dnes dají celkem slušně prohlédnout skoro všechna místa, ale samozřejmě to úplně nestačí, musíte být i na místě a nasát ten esprit a vůbec vidět byt nebo dům je třeba samozřejmě ve skutečnosti. To ovšem znamenalo, že tam musíme jet. No a vlastně proč ne, do Milána se létá z Prahy každý den, ceny letenky nejsou astronomické a z Milána jezdí na jih vlak. Rozhodnuto, letíme co nejdřív. To znamená už za 10 dní, to bylo na konci března. 

Podařilo se nám celkem jednoduše sjednat si několik schůzek s realitními makléři, vyměnili jsme si telefony a komunikovali přes whatsapp. Pravda je, že jsme psali i mluvili výhradně italsky. 

Netvrdím, že nikdo z protistran neuměl anglicky, ale fakt je, že mluvit jejich jazykem, i když blbě, otevírá cesty, Italové jsou rádi a ocení to. Hledáte-li slova, pomůžou vám a množství chyb, které při svém snažení napácháte přejdou bez mrknutí oka případně uklidňujícím „parla bene“ mluvíte dobře. A to pomáhá, nebojíte se mluvit italsky i když to úplně neumíte 😊. To by se vám ve Francii nestalo …😌. 1:0 pro Italy!