Parádní francouzský výlet – část 3.

Trochu jsem si na pláži odfrkla a šla si schladit tělo do moře. Nenechám se rozhodit, to už tu dnes bylo. Je to prostě souhra nešťastných náhod, to se přece stává. Francie je krásná a tahle pláž obzvlášť a ta včela mohla klidně přiletět i k nám do Itálie😊.

Jsem tady, jůů to je krása, musím si to přece užít a nebudu už myslet už na to všechno, co se mi od rána přihodilo. Navíc mě tu nikdo nezná, tak co… za pár hodin už budu drandit vlakem k nám do Itálie, tak honem se ještě koupat a okukovat lodě a nasávat bublající francouzštinu… Skoro jsem zapomněla hlídat čas, kdy se musím vydat zpátky na vlak, abych kromě toho francouzského, který jezdí až do půlnoci, stihla i ten italský, který do půlnoci nejezdí a dostala se domů.

Rychle jsem balila plážovou osušku, mokré plavky a oblíkala umaštěné šaty. Přetáhla jsem je přes hlavu a bylo mi divný, že když je stahuju níž, na jedné straně se látka nezastavila a sjela tak, že byla vidět podprsenka😮. Ruplo totiž plastové kolečko, ve kterém drželo nebo spíš mělo drže pravé ramínko. Bezva😏.

To teď ve spěchu potřebuju! A vůbec sakra co s tím?? Nic jinýho tu nemám! Přece nepojedu obalená plážovou osuškou, navíc mokrou??

Naštěstí se mi podařilo ramínko provléknout malým poutkem, ve kterém bylo před tím prasklé plastové kolečko a uzlem zajistit, aby to drželo.

Sice to drželo, ale pravá část šatů byla o deset centimetrů výš než levá 🧐. Zkrátka super model😏. Francouzská nedbalá elegance asi…

Nestačí, že mám v klíně obrovskej mastnej flek, píchla mě včela a bůhví co z toho bude, když to tolik bolelo a ztropila jsem představení na své nejoblíbenější pláži, kterou jsem měla tak ráda…A teď už se mi chtělo brečet. Vyrazila jsem si do Francie a chtěla být za fešandu, vzala jsem si ty nejlepší šaty a chtěla jsem si to tu (za ty prachy) užít a vracím se jako umaštěná, vyřízená šmudla nebo spíš Quasimodo v růžové, uáá!!

Tehdy jsem se, klopýtajíc po přes útesy k cestě směřující podél pobřeží k vlakovému nádraží, rozhodla, že ve Francii už mě nikdo nikdy neuvidí!!! Protože mě tu prostě nechtějí a všichni se tu proti mně spikli. Francouzi, včely, nebe, všichni!!!

Strčte si to tu někam, celý Cote d´Azur! Vracím se domů do Itálie! 😊Huhlala jsem si pro sebe celou cestu po kamenité pobřežní cestě a ani výhled na moře už mi nepřipadal tak krásný  😠.

Francouzský vlak jsem stihla, dělala jsem v něm, že jsem neviditelná. V italském naštěstí téměř nikdo nebyl, měla jsem skoro celý vagón jen pro sebe a když jsem dorazila do Sanrema, odkud musím „k nám domů do Itálie“ ještě busem, byla už tma. 

Měla jsem příšerný hlad, ale Itálie je zlatá, hned naproti východu z nádraží bylo otevřené Kebab bistro😊.  Majitel a kuchař v jednom byl ještě víc umaštěný než já, jenže byl na to  asi zvyklým a protože nikdo jiný uvnitř nebyl, tak se mnou ještě rád přátelsky poklábosil a šaty nakřivo mu patrně nevadily😊.

Jen se trochu divil, co tam v tuhle hodinu sama dělám a já mu vysvětlila, že jedu z letiště a následného výletu z Francie, ale rozhodně mám radši Itálii a jsem moc ráda, že jsme se usadili právě tady. Zaplatila jsem 5 euro a šla si kebab sníst na zastávku při čekání na autobus.

Stejně jako všude jinde, i v Itálii mají autobusy jízdní řády. Ale tady si s nima nikdo moc hlavu neláme, až přijede tak přijede (pokud vůbec..)😊. Takže kdo může, jezdí radši autem. Všechny autobusové zastávky jsou tu navíc na znamení, a to i tady ve městě, což znamená, že musíte být neustále v pozoru a jakmile v dálce uvidíte bus tak mávnout, aby vám zastavil. A že italští řidiči, městské hromadné dopravy nevyjímaje, jezdí sakra rychle. Jenže já, unavená a hladová, jako bych na to v tu chvíli zapomněla, se s kebabem skácela se na sedátko uvnitř zastávkového přístřešku obehnaného třemi stěnami, odkud autobus není vidět a není vidět ani vás a cpala se kebabem.

Přemýšlela jsem, zda když ten kebab sním, naberu dostatečně sil na to, abych až u nás na odbočce vystoupím, vystoupala tou příkrou cestou nahoru a došla vůbec domů. Tou cestou, po které pěšky chodíme jen my a pár cizinců, kteří tu nemají auta. Žádný Ital se o to ještě dobrovolně nikdy nepokusil, není přece „matto“ (blázen) 😊.

A v tu chvíli projel bus! Néé, to nééé, vymrštila jsem se ze zastávky do vozovky a mávám kebabem, co mi síly stačí. Zastavil. Uf, ještěže jsem už v Itálii, protože být to ve Francii, tam by mi dneska určitě ujel!

Kopec k nám jsem vyšla, nakonec za tmy není takové horko a taky mi nic jiného nezbývalo. Doma jsem sebou plácla na postel a spala jak dřevo.

Ráno jsem při pohledu na hromádku zmačkaných a umaštěných růžových šatů pochopila, že to nebyl jen zlý sen a opravdu se mi to stalo.

A že mé rozhodnutí už nikdy se do Francie nevracet bylo správné (aspoň ne pár dní!), se potvrdilo hned potom, když jsem na sebe podívala z profilu do zrcadla a zjistila, že mám prakticky dva zadky!!!  😊😊😊