Příběh Kokky aneb jak jsme cestovali s kočičí Italkou – 2. díl

Když jsme si kočičku po 3 hodinách vyzvedli u pana veterináře, nevypadala nijak zuboženě a boule na hlavě zmizela 😊. Zůstal po ní jen šesticentimetrový steh, ošetřený stříbřenkou.

Pan veterinář MVDr. Samuel Evinic je borec a určitě ho doporučujeme https://www.metropolevet.cz/team-member/mvdr-samuel-evinic/ .

Kokky to zvládla výborně, zdálo se, že jí to vůbec nevadí, dokonce jsme jí mohli sundat plastový límec, protože si to ani nechtěla drbat, myslím že byla ráda, že je ta hrůza konečně pryč. Za deset dní nám vyndali stehy a Kokky, my i pan doktor jsme byli náramně spokojení. Tak aspoň tahle jedna krásná věc se nám podařila.

A kočička už s náma pochopitelně zůstala😊.

A stala se z ní na stará kolena cestovatelka. No ne že by to zrovna zbožňovala, jenže jsme neměli jinou volbu…Takže s náma jezdila i na hory, nutno podotknout, že jsme měli luxusní přízemní pokojík s francouzským oknem, ze kterého moc ráda koukala a taky topení v podlaze bylo fajn. No a když náhodou něco tlačilo, tak v posteli bylo vždycky báječně 😊. Byla hodná a chytrá, vždycky jsme jí na posteli přehodili fleecovou deku a ona si lehla právě tam. S mazlením to sice bylo trochu komplikovanější, chudák jak byla stará a pravděpodobně i po polámaní špatně srostlá (jak se vyjádřili veterináři, když ji prohmatávali) tak hlazení nebylo zrovna to, co by vyhledávala. S jedinou výjimkou a tou bylo to místo na hlavě mezi ouškama😊, kde měla před tím tu ošklivou bouli. Tam nastavovala, nechala se drbat, přivírala očka a slabounce vrněla 😊.  

I když už se pohybovala pomalu a rozvážně, obdivovali jsme jak se naučila doma chodit do patra po dřevěných schodech, které dost kloužou. Měla svůj systém, dolů to šlo trošku hůře, nejdřív jsme měli strach, ale nakonec se to naučila a hopskala nahoru a dolů několikrát denně.

V Itálii to bylo horší, schody do patra na terasu jsou točité a duté, to mívají zvířata strach. Kokky to trvalo celý měsíc, než se osmělila a pak v jeden nestřežený okamžik vyběhla nahoru jak laňka 😊. Říkali jsme si, že to musí asi rozparádit, aby jí nedošel v půli cesty dech a síly a vyběhla nahoru. Dělala to totiž vždycky stejně. Na terase se pak mazlila se všema kytkama v květináči, vyhřívala se na sluníčku a když ho bylo moc, schovala se do mansardy.

Vyráběli jsme jí různé pelíšky, ale Kokky měla stejně nejradši karimatku. Asi bývalá fitnessačka😊. Vždycky když jsem si jí vytáhla, že se protáhnu, šla se nejdřív protáhnout Kokky. Jo a představte si, že taky cvičila jógu😊.

Měla neuvěřitelné protahovací polohy, které jsme před tím u žádné kočky nikdy neviděli. Nejspokojenější jsme ale byli, když se stočila na posteli do klubíčka a natáhla nožky, jak gymnastka, to se totiž zdála strašně spokojená i ona a nechala se poňufat 😊. Když chtěla mít klid, stočila se  do klubíčka ve velkém proutěném koši na houby, který jsme jednou neplánovaně nechali v obýváku. Od té doby byl její a věnovali jsme jí i ten druhý co jsme měli, aby mohla mít jeden v přízemí a druhý v patře. Samozřejmě uvnitř jsem je vybavili molitanovými podsedáky a dekou, zkrátka luxusní pelíšek, který si vybrala sama 😊.

Bylo vždycky hrozně srandovní, jak z košíku rozvážně vylézala a přitom se protahovala. Měla totiž hrozně dlouhé nohy a chodila jako modelka 😊 Můj milý jí přezdíval Naomi Campbell. No vážně byla krásná 😊.

V košíku jsme jí pak vozili i autem, bylo fajn, že z něj nemohla vypadnout a cestování s Kokky jsme vylepšili k dokonalosti tím, že pak měla vyhrazenou celou zadní sedačku, kde vedle košíku měla i postýlku a záchod 😊. Strašně jsme se tomu sami smáli, ale Kokky se fakt zvládla za jízdy vyčůrat a dokonce se trefila😊.  Měli jsme o ní strach, od začátku měla špatné ledviny, hodně pila a taky musela často na záchod. No a protože kočka není pes a na zastávce nejenže se nechce venčit (když jí dáte vodítko hodí na vás pohled jakože jste se asi zbláznili a když jí ho sundáte, zaručeně uteče…) ale i kdyby umírala žízní, nenapije se a ani nevyčůrá, tohle prostě dělá sama a ne na povel.  Takže jsme byli rádi, že jsme to nakonec takhle elegantně vyřešili😊.

Doma jsme jí pouštěli ven na zahradu francouzským oknem, i na horách chodila na malou procházku. Výhoda starší kočičky je, že už nikam moc neutíká.

I když jeden rebelský kousek nám ještě na sklonku svého života předvedla😊.

To když nutně potřebovala jednou v srpnu večer ještě ven a my si kolem 9 hodiny všimli, že se nevrátila. Dívali jsme se na televizi a došlo nám, že je venku nejmíň hodinu. To bylo divné, většinou vyšla ven, pomazlila se s kytkama a keříky kolem a nechodila nikdy ven ze zahrady. Hledali jsme jí celý večer, všude, ale Kokky nikde. Měli jsme už tenkrát strach, zda neodešla někam sama v klidu umřít. To prý kočky dělávají. V tu dobu jí bylo už nejmíň 20 let a postupně ztrácela chuť do života. Věděli jsme to od začátku, byla to bábinka už když jsme si jí přinesli v Itálii domů, ale stejně se s tím, že nejspíš brzy odejde těžko smiřujete. Tak jsme si pobrečeli, že to asi tak má být a dali jsme jí alespoň skoro 2 roky života v teple, s plnou miskou a v peřinkách, kdy se jí zachtělo. Jen bohužel nikdy nepřestala mít ten stejný smutný pohled, jako tenkrát na ulici, když jsem jí viděla poprvé.

Naše smutná Kokky, s obrovskýma očima, kterýma se na nás upřeně dívala. Naučila se kůli nám i mňoukat a vrnět, myslím, že před tím to dlouho dobu nedělala. Tak nastal další smutný večer v našem životě, další kočička se s námi pravděpodobně rozloučila ☹.

Ráno mi to ale samozřejmě nedalo. Co když někde leží v bolestech a čeká na svůj konec, nebo se jí něco stalo anebo zabloudila, vždyť mimo zahradu to tady vůbec nezná. A tak jsem jí šla zase hledat, nejen po vsi, ale i v lese, jestli se jí třeba nezachtělo  divočiny… Vrátila jsem se domů s nepořízenou😊.

Kolem poledne jsme si řekli, že to takhle nemůžeme nechat, jestli už nežije, chceme to vědět a znovu jsme se vydali jí hledat. Zkusili jsme přemýšlet jako ona. Kam tak asi mohla jít, možná že do kopce je blbost, nevzala to spíš dolů po silnici na opačnou stranu, protože to bylo pohodlnější? Vzala, našli jsme jí za prvním domem jak se krčí na betonovém podstavci ventilátoru klimatizace, kde nejspíš byla celou noc. Chytrá holka, tam bylo aspoň teplo. Podívala se na nás a prý „mňauuu“ kde jste? Ta nás ale vystrašila 😊.

Kokky umřela 27. října 2023. Byla s námi celé 2 roky a 11 dní. Doufáme, že jsme aspoň trochu napravili to, čeho se jí od lidí dostalo, totiž že jí po 16 letech vyhodili na ulici. A že poznala, že jí máme rádi a je u nás v bezpečí. Na její poslední cestu jsme jí museli zase pomoct, ale já už byla mnohem klidnější, myslím, že už si opravdu přála umřít a že jsme udělali, co jsme mohli. I když je to strašně smutné.

Ještě týden před tím vyběhla v Itálii na terasu po těch točitých schodech jako koťátko. To aby olízala dešťovou vodu, ze všech míst, na kterých ulpěla. Milovala déšť a jakmile začalo pršet chtěla ven. Asi proto, že v Itálii prší málo a voda pro ni byla vzácná. Nemohla si nikdy nechat ani kapku ujít, naše Dešťová víla.