Příběh Kokky aneb jak jsme si z Itálie přivezli nového člena rodiny – 1. díl

Už na ní jen vzpomínáme, protože už je to rok, co odešla do kočičího nebe ☹. Naše Kokky.

Černá smutná kočičí Italka, kterou jsme si přinesli domů v Itálii v polovině září dva roky před tím než nám umřela ☹. Kočičku jsme sebrali z ulice v naší italské vesnici v den, kdy začlo hrozně pršet a já jsem to už dál nemohla vydržet.

Poprvé jsem jí viděla minimálně rok před tím, na schodech před domem, kde měla misku s hodně zelenou a špinavou vodou a oschlé granule. Malá hubená černá kočka s nehezkou zduřelou, lysou boulí velikosti pětikoruny na hlavě, mezi ušima. Šla ke mně a mňoukala, když jsem jí uviděla viděla, rozbrečela jsem se. Vyfotila jsem jí a hned jsem posílala fotky svému milému a volala celá uřvaná, jak je to hrozné. Jak někdo může nechat kočce takovouhle bouli, aniž by jí pomohl. Ona tady přece musí bydlet, když tu má žrádlo a vodu, někomu určitě patří. Můj milý byl tenkrát v Praze a byť kočky miluje a pravidelně posílá peníze všem možným kočičím útulkům a mé rozhořčení a lítost chápal, ale nemohl nic dělat. Snažil se mě alespoň uklidnit tím, že si to nemůžu takhle brát, bohužel nemůžeme zachránit všechny kočky světa a vždyť za chvíli se vracím letadlem domů do Prahy. Tenkrát jsem ještě moc lidí u nás ve vsi neznala, neměla jsem to komu jinému říct. Opuštěných koček se potulovalo kolem víc, ale bylo vidět, že je někdo krmí, byly divoké a plaché, tahle byla ale jiná.

Měla strašně smutné oči a vůbec se mě nebála. Působila takovým odevzdaným dojmem a mě to rvalo srdce ☹.  

Za pár dní jsem byla doma a tam jsem naštěstí na kočičku zapomněla, čekala mě tam totiž naše vlastní. Náš milovaný Šajzík, který se k nám jednoho dne v noci přidal, když jsme se vraceli cestou přes pole domů, šel rovnou do patra a už u nás zůstal. Byla to kočička divoká a svérázná. Ale to jsou asi všechny 😊. Stejně jako u Kokky jsme přesně nevěděli kolik jí je let, když přišla k nám, byla pořád ještě kotě. Žila s námi 17 let a když onemocněla, bylo to hrozné. Tak strašně jsme chtěli, aby žila, že jsme ji injekcemi udržovali při životě a věřili v zázrak. Nakonec jsme museli kapitulovat a pomoci jí do kočičího nebe. Ten den byl nejstrašnější v našem životě. Vůbec jsme s tím nepočítali, ale dá se vůbec s něčím takovým počítat?  

Když jsme se na jaře vrátili do Itálie, černá kočička tam pořád byla, jen se posunula na kamennou zídku u sousedního dvorku a bouli měla na hlavě pořád.

Tentokrát rozdrásanou, s hnisem a kapkou krve uprostřed. Panebože. Já jsem kolem ní chodila každý den, protože jiná cesta dolů k moři nevede a začala jsem jí aspoň nosit pytlíčky s jídlem, co nám zbyly po naší kočičce. Zjistila jsem, že jí nejvíc chutná Felix, tak jsem jí ho dopřávala. Když jsem koupila králičí a jehněčí pytlík Felixe, zblajzla ho jako malinu a vypadala o něco spokojenější 😊. Jenže pořád byla smutná☹. A já taky…

Ten rok jsem už mluvila mnohem lépe italsky a protože se tu lidé na ulici zdraví a prohodí vždycky pár slov, když jsem potkala někoho v té uličce, ptala jsem se, zda neví komu kočička patří. A věděli to všichni, patří majitelce tohohle domu, prý žila dřív uvnitř a teď už chce být jenom venku. Hm, to je divné, to se mi moc nezdálo. A kolik jí tak může být? No prý hodně, už tady byla, když byl můj syn ještě malý, možná dřív než se narodil a teď je mu osmnáct.  Proč jí majitelka nenechala odoperovat tu odpornou bouli už jsem se zeptat nestihla. Další sousedka se psem, která mě viděla jak jí chodím krmit mi řekla, že jí zřejmě panička vyhodila na ulici, protože má prý blechy. Že jí tedy aspoň sama vyměňuje vodu a nosí žrádlo, ale vzít si jí nemůže, protože má psa a další 3 kočky doma.

No bylo mi jasný, že takováhle stará, snad už minimálně 18ti letá kočička s boulí na hlavě má pramalé šance na lepší život. Asi to dobře věděla i Kokky a proto byla tak hrozně smutná.

Sakra tak jí necháme aspoň tu bouli odoperovat, napadlo mě. Když s ní žije už nejmíň druhý rok, nemůže být nádor tak vážný, jen se sám nevstřebá, kočku trápí, drbe si ho a rozdrásává.  Akorát jsem vůbec nepřemýšlela jak to zrealizovat 😊.

A když jednoho dne v půlce září začalo strašně pršet, myslela jsem na ní, co tam proboha na tý špinavý mokrý ulici dělá ?? Vždyť se nemá ani kam schovat! Nastydne a umře☹… Ne, to néé.

Následující den jsme sebrali jsme papírovou krabici, kočku v ní naložili do auta a hurá k italským veterinářům.

Nechali jí udělat podrobné testy na všechno možné. Když jí zakládali pacientskou kartu, ptal se nás mladá sympatický doktor na jméno. Chtěla jsem jí říkat mazlíku nebo něco podobného od italského slovesa Cocolare (mazlit). Tak jsem řekla Cocqui nebo tak jsem si to představovala, že se italsky píše 😊 Dr. Bini ale zřejmě znalý toho, že slovanské jazyky když čtou písmeno K, tak ho taky píšou 😊 (protože Italové ne, u těch jsem Caterina) napsal do rodného listu Kokky. A bylo to😊měli jsme teda Kokky.

Dostali jsme speciální kočičí šampon a doma šla Kokky do vany. Z černé kočičky tekla asi deset minut rezavá voda. Nechápali jsme to. Byla to krev od blech, které z ní vysávali život. Hrůza. Bojovali jsme s nima 3 týdny, koupili jsme nejdražší antiblecháč Bravecto a každý den jsme na terase všiváčkem vyčesávali ty skákající mrchy. Já je pak chytala do náplasti, kterou jsem si ovinula kolem prstů lepem nahoru. Deratizovali jsme celý dům. Ale nakonec jsme zvítězili 😊.

Jenže na operaci boule to zatím nebylo. Kočička měla špatné krevní testy, byla stará a život na ulici se na ní podepsal. Veterinářům se do operace zatím nechtělo, že se musí dát nejdřív dohromady. Museli jsme to odložit.

Nechali jsme teda Kokky alespoň naočkovat a vyrobit europas. To abychom jí mohli vzít do Prahy. Já jsem kůli tomu nemohla odletět domů na volby, někdo tu s ní v Itálii musel zůstat. No ne že by mi to tak moc vadilo 😊 jen jsem se cítila trochu jako špatná občanka, ale když jsem celou záležitost vyprávěla kamarádovi a ten to zhodnotil, že tomu naprosto rozumí, že jsem prostě musela zůstat z humanitárních důvodů, rozesmála jsem se a ulevilo se mi😊.

Kokky následně zvládla cestu do Prahy autem, zvládla hotel na půli cesty a zvládla i českého veterináře. Tomu jsme jí po příjezdu domů ukázali a on ji objednal hned na druhý den na operaci – odstranění té příšerné boule, se kterou už žila nejméně 2 roky.

Tak tedy na druhý den jsme naši Italku odvezli i s postýlkou k panu doktorovi, který nás ubezpečil, že celkovou anestezii dělat nebude a prostě jí to vyřízne v anestezii lokální. A my prý máme přijít nejdřív za 3 hodiny, protože u něj musí ještě zůstat na infúzi.

Pokračování příště…