Tady je svět ještě v pořádku

Dneska ráno jsem hned po probuzení sahala po telefonu, abych se dovolala tam, kde mi snad pomůžou zjistit, kde se stala chyba v papírování kolem jedné pracovní povinnosti a co s ní, jenže se mi to ani po hodině usilovného vytáčení tří telefonních čísel nepodařilo. Hm, tak to jsem v háji, je totiž pátek a to znamená, že když na úřadech už nezvedají telefony ráno, nezvednou je pravděpodobně do odpoledne, je přece pátek a já tu práci tudíž nedodělám, přičemž se budu modlit, aby mi pomohli dotáhnout nebo to aspoň zvedli v pondělí a budu na to myslet (a modlit se) zbytek pátku a celý víkend, bezva ☹.

Neé to ne, nemůže se přece opakovat frustrace včerejšího dne, kdy jsem nemohla dokončit vygenerování elektronického formuláře, který jsem opakovaným vypisováním požadovaných údajů do všech kolonek poslušně už víc než tři hodiny vyplňovala a které málem skončilo rozbitím notebooku nebo aspoň urváním všech drátů od těch pitomých elektronických hejblátek, bez kterých se dnešní svět neobejde.  Zkaženej den, takový jsem měla nášlap jak to pěkně dokončím a odešlu a budu mít dobrý pocit a krásný víkend … no dobře v návalu následného vzteku a pocitu ztraceného dne jsem se jala vyluxovat celý dům, abych tu negativní energii vrazila do něčeho užitečného a aspoň po čtrnácti dnech uklidila. Jo a taky jsem šla na kafe, což byl ten úplně nejlepší nápad.  

A co udělám dneska? Ne já doma nebudu, dneska si udělám hezký den, další zbytečně promrhaný bych už nepřežila.

Den byl jako vymalovaný, obloha sytě modrá a nepohnul se ani lísteček, na slunci bylo v deset ráno na kafi horko i v tričku. No jak dobře, že jsem ještě nestačila uklidit letní šaty, vezmu si ty bílé na ramínka, dneska se totiž vrátilo léto (asi abych se po včerejšku uklidnila). Pro jistotu přihodím do batůžku lehký svetřík a džínovou košili, to kdybych se zdržela nebo se rozfoukal vítr, což teď na podzim s železnou pravidelností okolo druhé hodiny odpolední bývá, než se zase se setměním vítr uklidní. A taky klobouk, vypadá to, že bude na slunci vážně horko (plavky mám samozřejmě přibalené neustále 😊).

Vyrážím pěšky z našeho borga směrem dolů k moři. Cítím se jako pírko, dokonce si polohlasem prozpěvuju. Aby ne, počasí krásné, výhledy dechberoucí, i když tohle slovo nesnáším, dneska mne jiné nenapadá 😊 Nádhera. Potkávám ztepilého cyklistu, který šlape nahoru a protože je to Ital (nepochybně) stačí mne u té námahy oblažit i neodolatelným úsměvem, když vyvrací hlavu směrem ke mně (asi aby si mě prohlédl ze všech stran …😊) a zdraví mě „Ciao“.

Itálie je báječná 😊.

Pojedu do Santo Stefana, rozhodnu se. Sednu na autobus a popojedu, tam bude teď klid, pláže i restaurace poloprázdné a i kdyby začalo foukat, do Santo Stefano vítr tolik nepronikne a skoro nikdy tam nejsou velké vlny, což se teď na podzim hodí, voda bude ještě krásně teplá. Jen aby se to nelíbilo i medúzám, rychle tuhle negativní myšlenku zaplaším, rozhodnutá, že dneska mi to nezkazí ani medúzy.  

S lehkostí jsem seběhla dolů, pochopitelně v teniskách, v jakýchkoliv jiných botách by při tom sklonu byla lehkost ta tam a v pantoflích či lepších žabkách, na které to sice bylo  a lehce bych se v nich cítila, jenže na rovině, z tohohle kopce by mohly být dole dříve než já.., a postavila se na zastávku autobusu. I když to je vždycky slabší okamžik výletu, protože stát na kraji hlavní silnice s poměrně hustým provozem, na přímém slunci po dvacetiminutovém pochoďáku, kdy se na vás v každém ročním období lepí šaty ke zpocené kůži a sníte o tom, jak rádi byste si dole sedli do stínu, jenže tam žádný stín není a sednout si kam taky ne. Horší než včerejší frustrace u počítače to ale rozhodně nebylo a navíc pár úsměvných pohledů od projíždějících řidičů a jedno zatroubení, i na slunci s přilepenými šaty a zplihlým účesem, mi čekání zpříjemnilo  😊.  Autobus přijel, bylo v něm místo k sezení, takže jsem se 10 minut kochala modromodrým pobřežím (rozuměj: modrá obloha a pod ní modré moře), které silnice lemuje a dorazila na místo.

Seběhla jsem do Santo Stefano al Mare, které protíná malebná úzká ulička plná barevných domků místy propojených arkýři, kde jako by se zastavil čas a která kopíruje křivku moře, které na vás vykukuje z miniprůchodů mezi domky. V poledne uvnitř města nebyl nikdo. Tuhle krásnou uličku jsem už asi tisíckrát nafotila a vyrobila z ní několik reelů, které, po zásluze (myslím hlavně krás toho místa 😊) nasbíraly spousty lajků 😊.

Hned za touhle uličkou se nachází promenáda lungo mare. A přesně tam jsem si šla vybrat restauraci k obědu a usadila se v té, co měla terasu nejblíž moře. Dala jsem si špagety s mořskými plody a sklenku vino da casa (domácí víno), které je lehčí než běžné víno, abych se moc nepřiopila a mohla si pak odpoledne dát ještě aspoň jeden drink na pláži 😊.

Loupala jsem pod slunečníkem s výhledem na pláž krevety, mušle slávky, ale i ty, pro něž překlad v našem jazyce vůbec nemáme, protože nemáme moře a v restauracích je u nás nabízejí jen tam, kde se překladem do češtiny vůbec nezabývají a pro znásobení atraktivity menu ponechávají názvy pokrmů v jazyce země, odkud pocházejí. No ale vlastně u mušlí se tomu úplně nedivím, myslím, že při vyslovení tohoto slova se polovině Čechů vybaví spíš pánské hygienické zařízení (pisoár), než středomořský pokrm 😊. 

A pak už jsem se jen přesunula na pláž pode mnou, převlíkla se do plavek a šla vyzkoušet moře. I když v tuhle dobu se koupeme skoro výhradně jen my „seveřani“ protože pro většinu Italů, když klesne teplota vody pod 23 stupňů 😊 už je ghiacciata – ledová, při koupání nedaleko od břehu ke mně připlaval mladý ztepilý a vážně hezký Ital a začal si se mnou povídat!  

Zřejmě měl radost, že není ve vodě sám a našel aspoň na chvíli zpřízněnou koupací duši! Přestože na první pohled musel poznat, že nejsem místní,  slunce mi vyšisovalo vlasy do nejvíc cool odstínu podzimu 2025 lemon platinum 😊 (jsem se právě dočetla), ale především když jsem promluvila, i když konverzační italštinu zvládám už na výbornou 😊.

Z vodního setkání byla patnáctiminutová chiacchierata, při níž jsem se dozvěděla, že on se koupe většinou až do listopadu, pracoval dvanáct let v Monaku, ale nakonec se rád vrátil o pár kilometrů zpět do Itálie, kde je život mnohem klidnější a příjemnější, živí se jako realitní makléř a zaplavat si odskočil v polední pauze. Kdybych nakonec rozhovor neukončila, protože už mi byla zima, zřejmě by si povídal dál. Jak milé 😊.  

Odpoledne na pláži jsem musela zakončit aperolem v La Punta, což je plážový bar, který snad nikdy nezavírá.

Seděla jsem pod slaměnou stříškou pozorovala moře skrz oranžovou sklenici a na zaseklý elektronický formulář jsem si ani jednou nevzpomněla 😊.

Když se slunce přiblížilo k západu, chtěla jsem si ještě trošku užít procházku po promenádě a vydala se podél moře směrem zpět. Potkala jsem starou paní s kočkou, kočka lezla po střeše plážového přístřešku, paní na ní mluvila a ona očividně poslouchala. Přiběhla se nechat pohladit a chovala se úplně jako psík. Paní ukázala přes silnici ve kterém domě bydlí a že prý takto chodí ven vždycky k večeru, když je menší provoz a kočka jí následuje. Narodila se prý na cyklostezce za domem, odkud jí paní vysvobodila a vzala si ji už jako kotě domů. A kočka je ráda, že žije tam, odkud pochází, pěkně uvnitř v pohodě a teplíčku, ale zároveň může na procházku na pláž, no komu by se to nelíbilo? 😊  Pěkně jsem paní poděkovala za popovídání, kočičku vyfotila, říkala, že jí všichni fotí a popřáli jsme si hezký zbytek dne.

Na konci promenády u tří vysokých palem jsem ještě zašla do lékárny pro melatonin, to kdybych si vzpomněla na ten formulář a nemohla spát. Dožadovala jsem se tabletek s postupným uvolňováním, které mají zaručit nepřetržitou hladinu celou noc, které ovšem neměli. Mladý krásný lékárník (dneska jsem ale měla štěstí 😊) mi podal balení, co měli a poradil – prendi due, cara (vem si 2 drahá) a zaručuju ti, že budeš spát jako angelo! A to mě fakt rozesmálo 😊.

Nakonec jsme zase pokecali, protože nezůstalo jen u melatoninu, ale ptal se odkud jsem, z Prahy – krásná, ale tam už je zima ne? Ano je, a proč teda nebydlíme už jen tady? No my vlastně skoro bydlíme. A nejen proto, že je tu teplo a moře a dobré jídlo, ale taky proto, že v Itálii si prostě nikdy nepřipadáte staří, protože i mladí ztepilí Italové vám tykají a rádi si s vámi povídají, nespěchají a vám připadá, že tady je svět ještě v pořádku.