Aneb co jsem se naučila mezi kafem, proseccem a návštěvami řemeslníků
Když mluvím o svém příběhu s kamarádkami, známými i novými lidmi, jsem příjemně překvapená, kolik lidí u nás v Česku, ale nakonec i ve Francii, miluje Itálii a italštinu. A kolik lidí by se rádo učilo italsky. Všem těm je věnován dnešní díl…, který jsem zařadila do rubriky La Vita/La Vie. Než se přihlásíte na kurz italštiny nebo koupíte knížku pro samouky anebo rovnou sbalíte kufry jako my a tradá, pár nových slovíček vás naučím 😊.
Už to ostatně dělám a texty skoro všech dílů blogu prošpekovávám italskými (a někdy i francouzskými) výrazy. Doufám, že se vám to líbí 😊. Inspirovala jsem se v knihách jiných (opravdových spisovatelů) a vzpomněla si jak nadšeně jsem každé cizí slovo vstřebávala. Nejdřív jsem se učila francouzštinu a kupovala si všechny knížky s příběhy cizinců ve Francii, na které jsem narazila a samozřejmě byla moc ráda, že oni taky z francouzštinou zápasí, stejně tak jako já. Zároveň mi z každého francouzského slovíčka poskočilo srdce vzrušením, jako by mě to přiblížilo k tomu, co jsem po dlouho dobu považovala za nemožné, a to že se francouzsky naučím 😊. Hurá, naučila jsem se další francouzské slovo, nahlas si hned opakovaně zkoušela jak ho vyslovuji a cítila se přitom hrozně francouzsky😊.
No a stejné to bylo s italštinou, u které jsem už ale věřila, že se jí jednou naučím a o které, jak jsem se již zmiňovala, si skoro všichni Češi myslí, že už jí v podstatě ovládají 😊, protože buongiorno, prosecco, gelato a grazie znají všichni a nikdy tato slova nezapomenou a Italům to stačí.
Je ale pravda, že někteří mají skutečně slovní zásobu větší, jako třeba můj táta, který mne, vždycky když přišla řeč na Itálii, počastoval praktickou větou „è pericoloso sporgersi dalla finestra“ (je nebezpečné vyklánět se z okna), která prý bývala ve vlacích a taky ji nikdy nezapomněl 😊. Patrně teda Pendolino nebyla první souprava, kterou jsme od Italů koupili, protože nevím o tom, že by někdy můj táta cestoval vlakem za hranice naší země.
U francouzštiny, díky její (Francouzi urputně a s náležitou pýchou pěstované) komplikovanosti výslovnosti a naprosté odlišnosti psaného slova od toho jak jej Francouzi ve finále přečtou (nebo spíš, co všechno z něj vůbec nepřečtou), jsou obecné znalosti podstatně nižší a myslím, že žádný Čech, který se jí aspoň pár let ve škole neučil (ale i ten co se jí učil mnoho let😊) netvrdí, že francouzsky umí.
My Češi (a asi nejen my) máme v italštině i francouzštině zjednodušenou situaci u slovíček, které jsme z obou jazyků nebo latiny do češtiny přejali, a to tvaroslovně i pravopisně (toto pojmenování jsem si vygooglila😊), třeba rendez-vous nebo allegro. Pokud se slova užívají často většinou je ale počešťujeme a napíšeme a vyslovíme rovnou špagety, případně ještě víc zmasakrujeme jako třeba šupito presto, což všichni Češi znají.
„Presto“ je italsky rychle nebo brzy. Já jsem ale donedávna nevěděla, že to šupito je vlastně italské „subito“ (ihned, okamžitě). Ital obě slova dohromady nikdy nepoužije, no rychlost není zrovna to, v čem by Italové vynikali, nejde-li ovšem o mluvení a řízení auta, v obojím jsou přeborníci😊. Ale jinak je patrné, že u nás v Česku jsme mnohem rychlejší, protože to, co v Itálii musí být buď rychle, u nás musí být okamžitě a ještě rychle aneb Šupito presto!😊
Stejně tak se nám rozsvítilo, když jsme poznali sloveso „pulire“, které nápadně připomíná české pulírovat. A ano, jde o to samé a proto si ho i přes od začátku pamatujeme. No ale řekněte – při vyslovení slova uklízet se vám většinou pusa zkroutí do úšklebu (kdo by měl rád uklízení), ale když řeknete pulírovat, u toho se nemůžete neusmát 😊. Takto počeštělému slovu ale většinou v našem jazyce přiřkneme trošku jiný význam, třeba oficiálnější jako u rendez-vous. Nebo ateliér – v Česku na vás tohle slovo dýchne uměním, zatímco ve Francii tak říkají i autodílně. No a úplně nejčastěji počeštělému cizímu slovu přiřkneme značně zesílený význam, protože když se pulíruje, znamená to, že se všechno musí blýskat, zatímco v Itálii to znamená prostě a jednoduše jenom uklidit😊.
Dále jsem z dosavadních znalostí italštiny vypozorovala, to co je jasné na první pohled i jinak, že Italové jsou pohodoví a zbytečně si nekomplikujou život, natož jazykem, tak jako to umíme my v češtině. Některá italská slova jsou totiž mnohem logičtější a jednodušší než ta česká.
Tak třeba „caldaia“, což je něco jako plynová karma, která se ale v Itálii používá i na ohřev topení, tedy vody v radiátorech, které máme zavedeny i my v našem kamenném domě (a všichni ostatní sousedé taky). Caldo je teplo a caldaia je prostě topidlo. Když jsme se poprvé zajímali, jak vlastně caldaia funguje nebo spíš co dělat, když nefunguje, hledali jsme po domě návod k použití. Když ho můj milý našel, nemohl mi ho přijít ukázat jinak než s burácivým zpěvem pomocí svého sexy barytonu, protože Italové tento dokument, nazývají „librettto“, bylo na titulní stránce návod pojmenován 😊. Ano pochopili jsme později, že slovo pochází z „libro“ (kniha), takže libretto je malá kniha neboli knížečka. No jak jinak říkat návodu k použití! 😊 Ovšem my Češi považujeme libretto za „literární podklad hudebního díla“ (totto pojmenování jsem teda taky našla ve slovníku 😊) a tudíž kdykoliv vezmeme návod k použití caldai do ruky, zásadně u toho zpíváme😊.
I v Itálii stejně jako u nás, je občas (nebo častěji) potřeba něco opravit či vyměnit. Máme tedy už i italské zkušenosti s různými řemeslníky. Pro mě je to vždycky vyšší dívčí, protože když vyjednávám telefonicky jejich návštěvu, dopředu si sice najdu ve slovníku potřebné výrazy, ale stejně nejsou nikdy úplně dostatečné. Myslím, že u toho spálím vždycky spoustu kalorií, jak mi mozek frčí na plné obrátky, když se v telefonu snažím porozumět dotazu druhé strany, což by leckdy v případě technických záležitostí nebylo jednoduché ani kdyby na mě mluvili v češtině, protože jsem žena😊.
Zato potřebuji-li odpovědět na dotaz slovem, které jsem si před tím nevygooglovala, pak jednoduše vyrobím nějaké vlastní za použití francouzštiny, angličtiny nebo i češtiny😊. Výhodu mám v tom, že porozumět je pro mě horší, zato slovně pálit umím, a to i v jazyce, který neumím😊. Rozhodně rychleji mluvím než myslím a nějak zásadně mě to netraumatizuje, aspoň v těchto momentech, protože vím, že je třeba říct to co nejrychleji (nebo se o to aspoň pokusit, nějak to dopadne), protože řemeslníci spěchají!
Tak například když jsme měnili kuchyňský dřez a bylo potřeba uzpůsobit i rozvody a vyměnit kohoutky, tázala jsem se, zda nám instalatéři přinesou taky nějakou …“batteria“ jako vodovodní baterii. A vedle! To v italštině pro vodovodní baterii vůbec nepoužijou. Naši italští instalatéři jsou ale inteligentní a pálí jim to taky rychle, takže odpověděli otázkou „Che cosa vuoi dire? Rubinetto?“ (co si chtěla říct tou baterií? Vodovodní baterii?) Jasný! „Rubinetto“, ale takhle je to přece nějak i ve francouzštině, ale to mně ale napadlo až když to vyslovili.
Baterie je přece baterie, nevím vlastně proč my tak říkáme i té vodovodní. Ale baterie je taky sada bubnů, jako nástrojů, prostě bicí. Takže Mio Italiano je v Česku bubeník a v Itálii batterista 😊. Zde se nám to teda zase trochu komplikuje…
Dobře rubinetto moc o jednoduchosti italštiny nevypovídá, zato instalatér je „idraulico“, což je naprosto logické. Teda když vezmete v potaz, že Ital nezná H, takže ho jednoduše ze slov, do kterých patří, vypustí😊. No jasný, instalovat můžete třeba i anténu, zato idrauliči zásadně dělají s vodou, to dá rozum 😊. A taky… dávno se trubky nedělají olověné, jak se zasekli Angličani (který řeknou plomber) a Francouzi (plombier), ale plastové!
No a celou tu spoušť co tam naši instalatéři nechali (ale jinak jsou Áčka šikovný, jmenují se totiž Alessandro a Armando 😊a já si to pořád pletu), musel přijít opravit „muratore“, což je zedník od slova „mura“ (zeď), tak tady to máme stejný😊.
Idraulico-a-muratore
Muratore-v-akci
Stare rubinetto
A protože mě řemeslné práce baví a na rozdíl od nás pisálků, právníků a překladatelů toho, kdo jimi vládne hned tak umělá inteligence nenahradí a profese zůstanou, naučím vás i něco dalšího. Tak například takový „Falegnamo“ – úžasné slovo, kterému jsme nerozumněli a vůbec nás zprvu nenapadlo, že vlastně pochází ze slova „legno“ (dřevo). Ti, co byli lyžovat v Passo Tonale nejspíš znají krásné Ponte di Legno (Dřevěný Most) a ten, kdo dělá se dřevem a něco pěkného z něj udělá (fare=u/dělat, fa=u/dělá), je přece falegnamo (truhlář)! No není to sladké! 😊